Zapomenuté dveře pod schodištěm, po kterém se denně prochází několik
tisíc studentů VŠE. Troufám si říci, že jen hrstka posluchačů ví
o jejich existenci. Tím vyvoleným může být buď zbloudilý student,
zvídavý redaktor anebo po zpoceném těle toužící zaměstnanec školy.
Cedulka, která visí u vstupu, všem příchozím zašlými tiskacími
písmeny hlásá, že tudy vede cesta do útrob sauny. Sauny, o které nikdo
nic neví. A kdo něco ví, ten zas nepoví. Buď nemůže, nebo nechce.
Takovéto zařízení ve škole by se jistě těšilo velkému zájmu
studentů, ovšem saunu, která se ukrývá v přízemí pod schodištěm
spojujícím Starou a Novou budovu, využívají pouze zaměstnanci.
Plna očekávání stisknu tlačítko zvonku, který je hned u dveří a
čekám. Nic se neděje. Zkouším to ještě jednou. Bohužel. Napoprvé
neuspívám a v sauně nikoho nezastihuji. Stejně tak přicházejí další
neúspěchy v podobě nezodpovězených mailů, ve kterých se snažím
dopídit jakýchkoliv bližších informací o této zapomenuté místnosti.
Otázky zaslané vedoucímu Odboru správy majetku (OSM) visí ve vzduchu.
Vydávám se tedy přímo do pátého patra Rajské budovy, kde tento útvar
sídlí. Klepu hned na první dveře s tímto označením a vyptávám se paní
za počítačem, zda by nebyla ochotná poskytnout bližší informace
o zdejší sauně pro pracovníky. Nesouhlasí s tím, že by zařízení bylo
přístupné pouze zaměstnancům, což mi přijde jako překvapivá novinka.
Ovšem jakmile se začnu dál vyptávat, slečna mi pouze odvětí, že jí mám
své dotazy zaslat elektronicky. To tedy několik okamžiků nato činím.
Druhý den mi přichízí odpověď, že byl můj mail přeposlán vedoucímu
OSM Tomáši Horskému. Po několika dnech mi od něj na mé tři otázky
přichází jedna odpověď. Horský potvrzuje, že provoz sauny je zabezpečen
pro zaměstnance, a dodává, že kapacita zmiňovaného zařízení čítá
dvanáct osob. Zda se za vstup do sauny vybírají poplatky, ani jaká je
provozní doba, se ale nedozvídám.
Nevzdávám se a panu Horskému zasílám další e-mail. Také se mu
snažím dovolat. Po několikátém pokusu se ozývá na druhém konci linky.
Přes telefon prý zásadně neodpovídá, proto mi slibuje reakci mailem. Ta
však stále nepřichází, ačkoliv jsem se mu zaslala ještě další dvě
„upomínky“.
Mezitím jsem se ovšem dovolala Boženě Nevyjelové z Útvaru obrany a
ochrany a Bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Paní se prý stará
o ochranné a čistící prostředky a věcně mi oznamuje, že o provozu
sauny také příliš neví. Nakonec ale uvádí, že je v chodu
pravděpodobně ve středu a čtvrtek.
Ve středu mám tedy opět namířeno do toho mírně skličujícího
prostředí, kde se vstup do sauny nachází. Po zazvonění a krátké
prodlevě se otevírají dveře. Teď už vím, co se za nimi skrývá, tedy
alespoň zčásti. Hned za prahem se do šera, dusna a horka ponořuje další
schodiště a pod ním zahlédnu opět dveře.
Na schodech se teď na mě usmívá sympatická paní, u které jsem asi
zaslechla i lehký přízvuk. Jakmile jí začnu klást otázky, s náznakem
politování odvětí, že mi nemůže nic říct. „My to máme zakázané,
nezlobte se,“ dozvídám se.
Po tomto zážitku telefonuji rektorovi školy Richardu Hindlsovi a prosím
ho o minutu času. Ačkoliv mi jí byl ochoten věnovat, moc informací jsem
nezjistila. „Do sauny nechodím, vlastně jsem tam ještě nikdy nebyl,“
objasňuje rektor do sluchátka. Prý on sám o její existenci do jisté doby
nevěděl a sauně jako takové stejně příliš nehoví. Takové věci
údajně rektor nestíhá řešit, mám se ale obrátit na kvestora Libora
Svobodu. Ten byl ochotný se se mnou setkat osobně.
Před schůzkou s kvestorem však ještě činím několik dalších
zoufalých pokusů o hovor s panem Horským. Telefon buď pouze vyzvání,
nebo ho zvedají kolegové pana vedoucího s tím, že je dotyčný právě na
rehabilitacích, popřípadě má jednání, o kterém nikdo neví, jak dlouho
bude trvat.
Po týdnu však přichází alespoň stručný mail. Pan Horský potvrzuje,
že provoz sauny je zabezpečen pro zaměstnance v pracovní dny ve středu a
čtvrtek. „Míra využití zaměstnanci je přiměřená. Výše plateb
pokrývá režijní náklady spojené s provozem tohoto zařízení,“
podává Horský další kusé informace. Nic konkrétního jsem se tedy opět
nedozvěděla.
Poslední možností zjistit nějaké detaily se tedy zdá být schůzka
s Liborem Svobodou. Ani ten však není příliš sdílný a odkazuje na
informace, které mi poskytl inženýr Horský. Sauna je podle kvestora
pozůstatek z minulosti a dnes je prý už jen „takovou libůstkou“.
„O zpřístupnění pro studenty se neuvažuje. Kapacity zařízení nejsou
dostačující pro každodenní provoz a vyžadovalo by to velkou investici,“
sděluje Libor Svoboda.
Neudivuje mě ani, že web školy, který loni slavil mezinárodní úspěch,
toho o sauně moc neřekne a v hlavě mi tedy zůstává spousta
nezodpovězených otázek, jako jak intenzivní doopravdy je to
„přiměřené“ využití. Zda by investice do sauny a její
zpřístupnění studentům neumožnilo využití plné místo přiměřeného.
Věc sauny tedy zůstává tak trochu záhadou, o které nikdo není schopen ze
známých či neznámých důvodů podat konkrétnější informace.
