„Tak co?! Máš je?!“ ozval se z reproduktoru umístěném v rohu malé čtvercové místnosti podrážděný hlas. Rozhovor se odehrával v kosmické lodi obíhající na orbitě planety, která byla vyvedena v barvách, jaké by použil progresivně avantgardní malíř na pomeranč – jestli někdo neví které to jsou, tak hlavně modrá a zelená. Mimochodem loď byla před zvědavými pohledy z povrchu planety skryta za veškeré druhy i délky záření pohlcujícím štítem.
„Tak co?! Máš je?!“ ozval se z reproduktoru umístěném v rohu malé čtvercové místnosti podrážděný hlas.
Rozhovor se odehrával v kosmické lodi obíhající na orbitě planety, která byla vyvedena v barvách, jaké by použil progresivně avantgardní malíř na pomeranč–jestli někdo neví které to jsou, tak hlavně modrá a zelená. Mimochodem loď byla před zvědavými pohledy z povrchu planety skryta za veškeré druhy i délky záření pohlcujícím štítem.
„Jasně, šéfe! Copak jsme už někdy zklamali?“ odpověděl neméně podrážděný hlas, vycházející odkudsi z podivné, pravděpodobně inteligentní hmoty ležící (stojící, sedící) zhruba uprostřed inkriminované místnosti.
„Zatím jsou v přetlakovo–aklimatizační komoře T2. Tamhle.“ Z hmoty se odštěpila asi půlmetrová odnož a dokumentovala uvedený směr. „Vypadají, šéfe, asi takhle,“ hlas dostal pobavený podtón a hmota se vytvarovala do podoby malého, blíže nespecifikovaného člověka.
„Nebyly kolem toho nějaké problémy? Neví tam dole o nás nikdo?!“ ozval se znovu hlas, stále jakoby vytažený z mrazáku.
„Problémy žádné. Jen jsem si nemohl zvyknout, že jsem byl neviditelnej. Ty dole se koukali skrze mě úplně jako Vy.“
„To mě nezajímá! Ví tam o nás někdo?!“ zopakoval hlas druhou otázku tónem, při kterém se reproduktor málem pokryl jinovatkou.
„Ne. Nikdo. Prošel jsem celou informační síť a nic jsem nenašel. Snad jenom …“ Hmota se váhavě odmlčela.
„Snad jen co?!“ ozval se reproduktor s hřejivostí kapalného dusíku.
„Ale jenom nějakej Däniken úplnou náhodou něco takového naznačil v jedný svý knížce. Ale můžete mi věřit, šéfe, nikdo ho tam nebere vážně. Je to čistá fikce,“ hmota sebou přesvědčivě zavrtěla.
„To je jedno. Máme s nimi uzavřené platné smlouvy a navíc si s sebou vezeme právníka, který na to nechodí zrovna v rukavičkách,“ reproduktor se zasmál tak, že celé lodi přejel mráz nejen po zádi, ale i po přídi a obou bocích. „Až budou připraveni, tak mě zavolej!“ reproduktor se odmlčel.
„Jo, šéfe, ještě něco–jeden z nich měl špatně postavenej antičasovej kryt. Neměl jehlan, jak jsme jim řekli, ale takovej jako kvádr. Je div, že vydržel tak dlouho. A navíc byl jeho kryt moc malej. Tak malej, že nemohl mít skoro žádný ochranný účinky.“
„Pak s nimi promluvím,“ odbyl ho reproduktor, „zatím připrav dezintegrátor pro případ, že by se mi nezdáli dost zajímaví,“ tentokrát se mrazivý hlas odmlčel natrvalo.
* * *
Opět stejná místnost. Tentokrát je ale ona beztvará bytost obklopena třemi podivnými osobami. První dvě jsou celkem nezajímavé–zvláštní–sešlí chlapíci, až na bederní roušku úplně nazí. Na hlavách mají podivné účesy protkané provázky. Oba obklopuje kruh ze zlatých sošek a jiných předmětů.
Ten třetí je zcela jiný–malinký, seschlý mužík s tvrdým pohledem a pokročilou pleší. Vůbec nejzajímavější je však jeho chování. Stojí totiž na zlaté trojnožce (pravděpodobně majetku jednoho ze sousedů) a rozmáchlými gesty a pronikavým hlasem káže: “ … a proto, soudruzi, je potřeba více a lépe pracovat na podporu komunismu v Sovětském Svazu, neboť to je jen předehra k celosvětové socialistické revoluci a celosvětovému komunismu!“
Beztvará bytost se podivně natřásá a vydává cosi, co by se při kusu pořádné fantazie snad dalo nazvat hrdelním smíchem. Ukazuje na mužíčka uprostřed a řičí. „Šéfe, šéfe! Vidíte ho!? S tímhle až se objevíme, tak se o něj všechny společnosti porvou! Tenhle chlápek je zlatej důl!“
Šéf, stejná beztvará hrouda, sedící na řídícím stanovišti, vydává podobné zvuky a nevěřícně míří jakýmsi složitým receptorem–snad okem na rozsvícenou obrazovku (samozřejmě trojrozměrnou). „To je terno,“ křičí. „Jen si to spočítej! Toho dáme do KD vize–30.000,- kreditů, holovize–100.000,- kreditů, mascoprodukce–25.000,- kreditů, AS media–20.000,- kreditů, vizigraf–70.000,- kreditů, Eta vlny–50.000,- kreditů, Super Q–200.000,- kreditů, …
Nechme šéfa jeho bezpochyby radostným počtům a osvětleme si o co tu vlastně šlo. Pan Däniken v jedné ze svých knih vyspekuloval, že pyramidy byly postaveny proto, aby uchovaly mrtvá těla faraónů zachovaná po mnoho staletí. Faraóni prý měli jakousi smlouvu s mimozemšťany, že tito se vrátí, oživí je a vezmou s sebou.
Jaká je však pravda? Zamysleme se se slavným spisovatelem: Bohové? Záhady? Mezihvězdný kontakt? Ne, ne, kdepak. Komerce. Šizuňkové. A masmedia.
„Tak to by stačilo,“ ozval se z reproduktoru podrážděný hlas. „Ty ostatní neberu, nudí mě. Hlavně dej pozor na našeho řečníka. Ten se musí mít jak v bavlnce.“
Inteligentnímu čtenáři není jistě třeba připomínat, že došlo k politováníhodnému omylu, když šéfovi neviditelní poskoci ukradli kromě několika faraónů také mumifikované tělo V. I. Lenina.
Když se před zraky ohromených Moskvanů vznesla mumie velkého komunisty k oblakům a zmizela, netušil nikdo, že je přítomen jevu, který na dlouhé generace ovlivní život ve dvou sousedních galaxiích.
V té naší proto, že „nanebevzetí Lenina“ byl čirou náhodou přítomen zrovna Svatý otec, Lenin byl kanonizován a díky katolické církvi došlo k obrovské restauraci komunismu.
V sousední galaxii potom proto, že šéf neznal ten zvláštní druh lidí, totiž politiky, a nemohl tušit, že zvláště ti krajně levicoví jsou téměř nezničitelní a dokáží se přizpůsobit každé situaci a každému politickému klimatu. Asi není třeba zdůrazňovat, že svého rozhodnutí později hořce litoval.
The END.
