Den v kůži šatnářky: Statisíce pověšených kabátů
Zprávy ze školyLednový Den v kůži… je dnem v kůži šatnářek. Jedno středeční odpoledne jsem navštívil paní Hnízdilovou a paní Machačovou jako odpolední směnu šatny Nové budovy, abych vám mohl přiblížit pohled z druhé strany šatního pultu.
Lednový Den v kůži… je dnem v kůži šatnářek. Jedno středeční odpoledne jsem navštívil paní Hnízdilovou a paní Machačovou jako odpolední směnu šatny Nové budovy, abych vám mohl přiblížit pohled z druhé strany šatního pultu.
„Dobrý den, tak jsem zde!“ zdravím obě šatnářky a přemýšlím, jak se co nejjednodušeji dostat k nim na druhou stranu. Na přelézání přepážky ale nakonec nedojde, protože v boční chodbě se otevírají záhadné dveře vedoucí původně do jedné z kanceláří národohospodářské fakulty, kterými se do šatny dostanu podstatně jednodušeji. Obě šatnářky mě vítají velmi přívětivě a nabízejí mi místo k sezení, odkud mohu pozorovat šatnu i školní chodbu. Bundu si zde už na háček věším sám.
Do Rajské raději ne
Na základě jejich doporučení jsem přišel několik minut po konci přestávky, kdy už u šaten není fronta, a tak mohu obě zaměstnankyně ihned zahrnout otázkami. Sdílná paní Hnízdilová vypráví, že na VŠE pracuje už 3 roky, z toho jeden semestr byla v šatně Rajské budovy. Na toto období ale příliš v dobrém nevzpomíná. „Šatna v RB sice vypadá lépe, ale pro práci příliš přívětivá není. Ostatně nikdo tam moc dlouho nevydrží,“ a vyjmenovává nevýhody modernější šatny: „Šetřilo se tam místem, a tak jsou stojany moc blízko u sebe, bundy na háčcích špatně drží a když se o ně zavadí tak padají a není tam na stojanech prostor pro čepice nebo klobouky.“ Jako poslední nevýhodu pak zmiňuje vysoký pult, přes který musí šatnář přebírat od návštěvníků mnohdy dosti těžké batohy a tašky. „Jedna moje kolegyně z toho dokonce onemocněla,“ dodává.
Otevření šatny v Rajské budově ale šatnářkám práci neubralo, protože před rokem byla současně uzavřena šatna v budově staré. I když ta měla kapacitu jen 200 míst. Přesnou odpověď na otázku, jakou kapacitu má jejich šatna šatnářky neznají, a tak se vydávám na průzkum na její druhý konec. Tam nacházím například model Rajské budovy nebo pár odložených nástěnek. Vedle toho zjišťuji, že poslední háček nese číslo 666. O tom, že toto číslo je oblíbeným symbolem všech satanistů ale šatnářky asi nevědí.
O přestávce dvě fronty?
Vracím se tedy zpět a jen tak pro sebe si vypočítávám, kolik kabátů asi pověsí šatnářka za pár let. Určitě alespoň několik set tisíc. Šatnářkám mnou navštíveným pak pokládám otázku, zda-li je něco, co jim na jejich práci vadí. Jak paní Machačová, tak paní Hnízdilová -obě stále dobře naladěné- krčí rameny. Až po chvíli je napadá, že někdy musí pro kabáty pověšené na háčcích s vysokými čísly jít přes celou šatnu, protože studenti chodí vždy k levé části pultu. Jejich cíl vytvořit při přestávkových návalech druhou frontu pro vysoká čísla však bývá zpravidla ze strany studentů nepochopen, přestože by to urychlilo jejich odbavování. Obě šatnářky však pro to mají pochopení. Tuší, že student jdoucí ze školy myslí na jiné věci než na to, jak jim zjednodušit práci.
Po chvíli strávené pozorováním vybavení šatny si všímám, že na některých háčcích nejsou kolečka s čísly, ale jen papírky. Dostává se mi vysvětlení, že tyto se poztrácely či rozlámaly a na objednání nových nejsou peníze ani energie. Některé z poztrácených si šatnářky vzaly z šatny ve Staré budově, a tak teď používají kolečka s čísly čtyř barev. Dokázali byste je dát dohromady?
V průběhu rozhovoru si také vzpomínám na šatnu na Jižním Městě, kde se však moje nabídka Dne v kůži… setkala s nulovou poptávkou. Vzpomínám si, že tamější šatnářky nechtějí věšet bundy bez poutek, protože padají a ony s tím pak mají problémy. „Jé, tak to my si tady nemůžeme stěžovat!“ skočí mi do řeči paní Hnízdilová a začne mě zasvěcovat do problematiky jednoduchých a dvojitých háčků, případně věšení bund za kapuci.
Když se ptám na pracovní dobu, která u odpolední a večerní směny činí od 14.00 do 22.00 hodin, šatnářky trochu smutně poukáží na ceduli, na které stojí, že šatna zavírá právě v deset hodin večer. Podle nich by tam mělo stát spíše 21.45, protože v deset hodin se uzavírá celá škola a ony pak prý mají kvůli některým opozdilcům, kteří si přijdou pro bundu pozdě nebo vůbec, problém dostat se ven. Přespávat v šatně však zatím nemusely nikdy.
Pro ztracené věci do šatny
Když se ptám, co dělají šatnářky s bundami, které si jejich majitelé do deseti hodin večer nevyzvednou, odkáží mě na starší kovovou skříň, kterou však označují pojmem trezor. Šatna v Nové budově totiž slouží zároveň jako oficiální „ztráty a nálezy“. Vedle oblečení (nejatraktivnější mně přišel dámský kostýmek s logem Sazka Areny) zde tedy uchovávají i několik penálů, hodinek, prstýnek a od dnešního poledne i bakalářskou práci. Podle šatnářek však příliš studentů neví, kde jsou ve škole ztráty a nálezy, a tak si u nich uschované věci vyzvedne jen málokdo. Jeden šťastný příběh se však přesto dozvídám, když minulý týden přinesla uklízečka tašku studenta, po které se její majitel již několik dní marně sháněl.
Hned poté mi ale paní Hnízdilová vypráví příběh opačný, kdy byla okradena studentka učící se na křesílkách v přízemí budovy. Prý byla příliš zabraná do knih, a tak si nevšimla, že jí někdo mezitím vykradl tašku. Podle šatnářky se ve škole vyskytuje příliš mnoho cizích lidí (na jednu „podezřelou osobu“ prý volaly nedávno ostrahu), a tak by pomohlo zavedení zařízení, povolující vstup pouze na identifikační kartu. Nakonec se ale shodujeme, že při takovém počtu studentů a zaměstnanců, jaký škola má, by se sem stejně dostal kdokoli cizí.
Je po půl šesté a náš příjemný dialog začínají čím dál více přerušovat studenti přicházející si pro své kabáty a bundy. Nabídku šatnářek, jestli si nechci promluvit také s těmi „z druhé strany“ slušně odmítám, protože jsem vlastně jeden z nich. Sundávám si tedy svou bundu ze háčku číslo 102 a s oběma šatnářkami se loučím. Jakmile se za mnou zavírají dveře, paní Hnízdilová je zamyká, snad aby si někdo potají nevypůjčil bundu, která mu nepatří. I když to se šatnářkám prý ještě nikdy nestalo.