Strasti a slasti lákavé nabídky

23. 4. 2009 | | Kariéra, Názory

Po konečném rozhodnutí, že v létě 2008 pojedu do USA prodávat
učební materiály a především knihy, jsem se začal pilně
připravovat.

Každý týden minimálně dvě schůzky ohledně léta, učení se prodejní
řeči. Zpočátku jsem měl jako všichni spoustu otázek, k nimž jsem byl
přímo vybízen, což považuji to za správný přístup. Nejednou mne však
zarazilo, že se pořád musí něco platit – samé výdaje.

Na tvrdé týdenní školení v Nashvillu jsem připraven byl. Sedm dní od
rána do večera na parkovišti, kam pařilo sluníčko. Sílu mi dodávalo
těšení se na slunnou Kalifornii.

Mé počáteční nadšení opadlo, když jsem zjistil, kde budu pracovat.
Město Hesperia 175 kilometrů na východ od Los Angeles znělo zpočátku
slibně. Denní teploty ale přesahovaly čtyřicet stupňů Celsia a stromů
zde moc nerostlo, spíše jen kaktusy, které občas usychaly. Chodníky či
pouliční osvětlení tu bylo jen na dvou ulicích. Šlo o náhodu, kam jsem
byl přidělen.

Během léta nám bylo zdůrazňováno několik věcí: Na prodejní oblasti
nezáleží. Je to tvůj vlastní job. Tím je myšleno, že je jen na nás,
jestli chceme pracovat, kolik toho prodáme, jak k tomu všemu budeme
přistupovat. Běda však, když měl někdo zlou náladu, již mohl psychicky
podlomit ostatní kamarády, či nepracoval tolik, kolik měl. „Tak je to můj
vlastní job, nebo ne?“ tázal jsem se občas sám sebe. Pokud se někomu
nedařilo, nikdo mu hlavu netrhal. Spíše naopak. Povzbuzování ze shora a od
kamarádů přes telefon vám dodá sebedůvěru.

Léto mi dalo velmi mnoho: zkušenosti pozitivní, i ty nepříjemné. Při
jednom zaklepání na mne vytáhli nabitou pistoli, jindy rotvajleři
přeskočili plot a pronásledovali mě. Rád jsem si povídal s chudými, leč
komunikativními hispánci, především Mexičany hledajícími v Kalifornii
lepší zítřky.

Kdyby nebylo mých výborných manažerů Báry Žwakové a Romana Piláta,
asi bych léto nedokončil a odjel předčasně domů. Zpočátku jsem musel
dost myslet ne ani tak na domov, ale na babičku, která po dlouhé nemoci
skonala měsíc před mým odletem do USA. Jiným kamarádům někdo zemřel
v průběhu léta, což bylo podle mě ještě horší.

Stěžovat si je jednoduché. Především to bylo moje rozhodnutí, které
mě stálo padesát tisíc korun, jež jsem si v průběhu několika let
naspořil. Většině kamarádům zaplatili rodiče třeba alespoň letenku, já
jsem měl dobrý pocit z nezávislosti na nich. Náklady se mi nevrátily. Ani
na pobyt tam jsem si nevydělal. SWC mi ani do uzávěrky tohoto čísla
neposlala necelých pět set dolarů, které mi dluží.

Zlepšil jsem si pouze španělštinu, pracoval jsem v chudé oblasti
s početnou hispánskou komunitou. Je třeba také dodat, že můj
spolubydlící Ondřej Sluka prodávat v tomtéž městě jako já, ale
dopadnul tak skvěle, že po zaplacení všech nákladů mu zbylo okolo tří
tisíc dolarů.

Někdo na to má, někdo nemá. Já jsem neměl a nelituji minimálně jedné
věci: poznal jsem několik nových úžasných kamarádů, na něž se můžu
i dnes spolehnout. Jiní lidé mne silně zklamali.

Život je boj. Toto léto se těším, až si lehnu někam k vodě a nebudu
celý den nic dělat.

Mohlo by tě zajímat: