Loni touto dobou vyšel ve Studentském listu článek, který se jmenoval Nesedí vedle vás v lavici náhodou olympionik? Dnes už nesedí. David Kopřiva odpromoval a na olympiádě v Athénách vybojoval s párovou čtyřkou stříbrnou medaili.
Loni touto dobou vyšel ve Studentském listu článek, který se jmenoval Nesedí vedle vás v lavici náhodou olympionik? Dnes už nesedí. David Kopřiva odpromoval a na olympiádě v Athénách vybojoval s párovou čtyřkou stříbrnou medaili.
Taková ukrutná euforie
„Když jsme dojeli závod, vůbec jsem si nebyl schopen vybavit jeho průběh. Měl jsem to úplně vymazaný. Až zpětně jsem si uvědomoval některé chvilky, třeba jak jsem se tam cítil,“ vzpomíná na olympijský boj v Athénách David. Vysílení veslaři byli vzápětí po dojezdu dekorováni. „Mně se moc líbila melodie, kterou hráli, když vedli medailisty na stupně vítězů. To bylo fakt krásný. Pak ještě asi dvě hodiny to byla taková ukrutná euforie. Přijeli jsme s lodí k místu, kde jsme ji vynášeli z vody. Byli tam všichni Češi, závodníci a trenéři a asi třicet skautů, skoro jsme potopili plato (něco jako molo, kudy se vystupuje z lodí, pozn. redakce), když jsme se společně fotili,“ popisuje David olympijskou atmosféru a dodává: „Pak jsme šli do místnosti pro tisk, všichni se pořád dokolečka ptali na ty samý věci.“ Odpoledne veslaři odjeli zpátky do olympijské vesnice. „Tam už začaly menší oslavy. Navečer jsme se přesunuli do olympijského domu, kde se mi tolik nelíbilo. Kolem půlnoci jsme se pak vrátili do vesnice a slavili dál asi do pěti hodin do rána,“ směje se ještě dneska David. Jak je možné, že má člověk po takovém výkonu pořát sílu slavit? „Víš, to je tak obrovská radost… Ještě v pět, když jsem šel spát, jsem nemohl usnout. Pořád jsem myslel na závod,“ zasní se David.
Basketbalistkám jsme fandili v kotli
Po závodu David s Tomášem Karasem zůstali tři dny v Athénách. „Měli jsme to vyřízené tak, že hned po závodu pojedeme domů To se mi nelíbilo, protože jsme se domluvili, že když budeme závodit, tak nemůžeme chodit na jiné sporty. Zbytečně by nás to rozptylovalo.“ David se šel podívat na basketbal na Američany, ale hlavně na basketbalové čtvrtfinále, když hráli naše holky s Ruskem: „S Tomášem jsme si půjčili basketbalové dresy a fandili v nich v kotli, vedle nás byl Ota Černý a všichni tihle komentátoři, a to bylo fakt super. Pak jsme byli na atletice, podívat se na Romana Šebrleho, jak házel oštěp. Nechal jsem se přemluvit na gymnastiku, o které vůbec nic nevím, a taky to bylo pěkný.“
Na dovolenou nezbyl čas
David říká, že doma nebyly žádné velké oslavy: „Vždycky se třeba někde malinko pilo, pak tři dny nic, pak jsem potkal další kamarády. Do toho byla jednou, dvakrát týdně nějaká povinná akce, že se šlo na nějakou besedu, autogramiádu, křest knížky. Byli jsme u ministrů, premiéra, prezidenta.“ Z dovolené, na kterou se David těšil, byl nakonec jen jeden víkend v Prachovských skalách a tři volné dny pod stanem v Jablonci nad Nisou. „Dva dny v kuse pršelo a byla strašná zima. A my chodili s krosnou a promočenýma věcma jenom z hospody do hospody. Když jsem pak v pátek přijel domů a rozsvítilo se sluníčko, byl jsem trochu naštvaný, jak jsem si to vybral,“ kroutí David hlavou.
Pozvání, které se neodmítá
Olympijské stříbro přivedlo veslaře i mezi politiky: „Potkáš lidi, které znáš z televize. Podají ti ruku, ale mám dojem, že prezentují spíš sebe, než že by měli nějakou velikou radost z nás. Pak bývá raut, tam je ani nepotkáš.“ S respektem David vzpomíná na setkání s prezidentem Klausem: „Viděl jsem ho třikrát. Nejdřív před olympiádou, když zval všechny sportovce. Už tam to bylo výborné. Pak jsme ho potkali při vztyčení české vlajky v olympijské vesnici. Naposledy nás přijal v sále vedle kanceláře prezidenta republiky, směli tam jenom sportovci, kteří vybojovali medaili a jeden trenér.“ David popisuje setkání jako nejúžasnější zážitek, jaký s politiky měl: „Na začátek byla krátká řeč pro novináře, vyfotil se s námi a pak novináře vyhnal. Šli jsme do vedlejšího salonku. Byl tam prezident, jeho poradce, předseda Českého olympijského výboru Milan Jirásek a jeho zástupce. Proti nim sedělo tak dvacet sportovců.“ S Václavem Klausem se sportovci bavili asi hodinu: „Občas se říká, že prezident působí arogantně, tady vůbec ne. Mluvil třeba o své cestě po Střední Asii, povídali jsme si o sportu. Vyprávěl, že když jedou na služební cesty, tak zaměstnanci jeho kanceláře musí být připraveni sportovat. Prezident třeba rozhodne, že se sejdou na volejbalovém hřišti a povinně se jde hrát beachvolejbal. Divili jsme se a ptali, co když někdo nechce? Prý se to ještě nikdy nestalo!“ Asi dvě hodiny po setkání s prezidentem Klausem se olympionici sešli s premiérem Grossem. „Tam jsem si připadal, že jsem spadl asi o pět tříd níž. Byl to velký rozdíl ve vystupování, chování. Bylo to spíš pro novináře, pogratuloval nám, ale na rautu už nebyl,“ srovnává David.
Skončit? Teď?!
David si stěžuje, že okolí nemůže pochopit jeho rozhodnutí skončit se závodním veslováním: „Když jsme dojeli a vylezli z lodi, každého z nás chytli tak čtyři novináři. Já jsem jim říkal, že jsem rád, že se ten poslední závod takhle povedl a že to vyšlo. Všichni najednou zpozorněli a pak už to bylo jen bombardování otázkami, proč, kam jdete, kolik je vám let. Úplně zapomněli na závod! Ještě teď to lidi nemůžou pochopit. Ale mně to přijde jako rozumné rozhodnutí.“ Nejzávažnějším důvodem pro Davida bylo, že skončil školu. „Dokud jsem studoval, ještě se daly tréninky stíhat. S prací si to už nedokážu představit.“ Navíc kdyby chtěl ve veslování pokračovat, nejezdil by jen rok, ale pokusil by se o další olympiádu. „Hledat potom bez praxe v devětadvaceti místo by asi byl problém.“ Dalším důvodem bylo Davidovo zdraví. „Když děláš vrcholový sport dlouho, začne se to projevovat. Letos se mi z ničeho nic ozvalo koleno. Bylo to začátkem července a už jsem myslel, že na olympiádu ani nepojedu. Počítal jsem každý trénink, říkal jsem si, dneska jsem to ještě vydržel, uvidíme, co zítra. Bylo to nepříjemné. Psychicky je to hrozně těžké, když něco bolí.“ V nejbližší době plánuje David vyzkoušet nové sporty. Veslování mu prý vůbec nechybí. „Tak rok bych nemusel vůbec sednout na loď. Kamarádovi z ekonomky Ivanu Michněviči, se kterým jsme veslovali v juniorech, jsem slíbil, že si spolu jeden závod zajedeme. Na podzim nám to nevyšlo, tak někdy na jaře dáme nějaký dvojskif na kilometr. Pro legraci,“ plánuje David. „Až začnu pracovat, chci si organizovat volný čas. Za poslední zimu, když nepočítám soustředění, jsem byl jen jednou o víkendu někde venku. V sobotu trénuješ a v neděli máš povinně odpočívat, takže nemůžeš jet nikam. Teď chci jezdit víkend co víkend. Chci si koupit snowboard a naučit se to,“ uzavírá stříbrný David.
