Tenkrát poprvé…

26. 8. 2003 | | Názory, Studentský život

Přechod ze střední školy na vysokou je pro mnohé šokem. Zvykat si na nové učitele, spolužáky, a navíc pochopit strasti a problémy, které přináší každodenní dění v nové škole není pro mnohé zrovna nic snadného. Proto jsme se zeptali několika vašich starších kolegů, jak vzpomínají na své první dny na VŠE, na to, co jim působilo největší problémy a jak se s nimi vypořádali.

Přechod ze střední školy na vysokou je pro mnohé šokem. Zvykat si na nové učitele, spolužáky, a navíc pochopit strasti a problémy, které přináší každodenní dění v nové škole není pro mnohé zrovna nic snadného. Proto jsme se zeptali několika vašich starších kolegů, jak vzpomínají na své první dny na VŠE, na to, co jim působilo největší problémy a jak se s nimi vypořádali.

Lukáš se nám s úsměvem svěřil: „První problém, se kterým jsem se musel potýkat, bylo vůbec najít školu. Myslel jsem si, že VŠE sídlí na Žižkově, to byl však hrubý omyl. Celé první dva semestry jsem strávil prakticky jenom na Jižním Městě.“

Ani Zuzka neprožívala právě nejlehčí začátek studia: „Při zápisu koncem srpna na nás vychrlili strašnou spoustu informací. Ze začátku jsem se snažila všechno si zapisovat, abych někde v něčem neudělala botu. Hrozně jsem se bála, že by mě mohli vyhodit za nějakou hloupost, kterou zapomenu udělat, za nějaké razítko nebo tak. Aspoň ty postarší dámy, co nám tam všechno vysvětlovaly, se tvářily smrtelně vážně. Jenže po půlhodině jsem stejně přestala chápat, co po nás chtějí. Neměla jsem tušení, co to jsou zápisové listy, jak vypadají a k čemu jsou dobré. Taky jsem naprosto nechápala, jak si mám udělat rozvrh, i když se nám to studijní snažily jakž takž popsat a ještě jsme od nich dostali několik listů s podrobnými instrukcemi. Nakonec jsem rozvrh dávala dohromady s kamarádkou asi tři hodiny.“

Problémy s rozvrhem velice svérázně vyřešila Lenka: „V den zápisu jsem byla ve škole mnohem dřív, než byla určená doba. Poradil mi to můj bratr, který studuje na VŠE už čtyři roky. Šli jsme do počítačové studovny, kde už seděla spousta lidí, kteří si dělali rozvrhy. Naštěstí bylo ještě pár počítačů volných. Bráška mi všechno vysvětlil a prakticky mi celý rozvrh sestavil. Řekl mi, které předměty bych si určitě měla dát hned v prvním semestru a které počkají na později. A taky jak se vyznat ve všech těch zkratkách, kterými se hemžily všechny ty chytré příručky.“

Lenka pokračuje v líčení svých trablů: „Jen jsem závistivě koukala na své bystřejší spolužáky, kteří si k zápisu přinesli hned několik formulářů k potvrzení o studiu. Nic takového mě nenapadlo. Studijní utrousila poznámku, že razítko bude dávat jenom v ten den. Že kvůli nám nebude úřadovat celý zbytek prázdnin až do noci. Trochu mě to vyděsilo. Nakonec to ale nebylo tak hrozné. S různými dokumenty pro potvrzení jsem se trousila ještě v průběhu celého září a půlky října. Ve své kanceláři, kde nebyla tváří v tvář tisícihlavému davu, byla studijní docela milá. A razítko mi dala vždycky docela ochotně. Jde jen o to nenechat se zastrašit a do dveří vždycky vejít s úsměvem…“

Michal si také prožil na své: „Nejhorší jsou ty fronty. Myslel jsem, že se zblázním. Fronta na kartičku do menzy, další na vyfocení se na identifikační kartu, na vyzvednutí identifikační karty, fronta na počítač… Časem se s tím ale smíříte, stejně vám nic jiného nezbývá.“

Poslední zkušenost přidává Petr: „Oproti střední nebo jiným vysokým školám je to tu takové macešské. Se vším si musíte poradit sami, nikdo vám nic neřekne, nikdo se o vás nestará. Tedy jen do té doby, než zjistí, že by vás mohli vyhodit. Ale jinak slýcháte instrukce typu „sledujte nástěnky“ nebo „budete to mít na internetu“. Kdyby se alespoň chtěli sjednotit a všichni všechno dávat na internet. Nějak přehledně, rozumně. Struktura školního serveru se mi zdá trochu chaotická.“

A rada na závěr? „Snad jen jedna: Chovejte se dospěle a zodpovědně. Teď už máte všechno jen ve svých rukou. Hodně štěstí!“

Mohlo by tě zajímat: