Jako student končící magisterské studium hospodářské politiky se
musím pochlubit, že mi těch několik let strávených na VŠE dalo celkem
dost věcí. Za tvorbou cen už nevidím šarlatánské praktiky obchodníků,
nezaměstnanost nepřičítám zlým zaměstnavatelům, kteří nechtějí pro
svoji nenasytnost dát lidem práci. Všechny tyhle přínosy vzdělání
ekonoma ještě víc vyniknou, když má člověk možnost srovnat svůj pohled
s jinak vzdělanými lidmi.
Krásně jsem si to ověřil na semináři z obchodního práva na pražské
právnické fakultě. Cvičící nás tu učila přičítat závazky
k aktivům, abychom dostali obchodní jmění, a to se zdůvodněním, že
závazky jsou přece také naše a patří nám, takže sečíst je s aktivy je
naprosto logická věc. Dál se třeba ekonom pousměje (nebo ho možná
zamrazí), když mu je právníky řečeno, že obchodní soutěž je vlastně
o tom zajistit sobě prospěch na úkor jiných soutěžitelů. Tedy
o nějakém získání zákazníka ani slovo. U mladší generace právníků
se tyto názory sice nevyskytují tak často, ale stejně je to otázka
k zamyšlení.
Zkrátka právníci jsou právníci a problém je, když začnou řešit
věci, o kterých mají přinejlepším dosti mlhavou představu. Stejné je to
třeba s ochránci sociálních práv. Řeknou vám, že každý člověk má
právo na pitnou vodu a nadnárodní společnosti jsou v podstatě zločinci,
když chtějí za vodu platit. Nějak už zapomínají na fakt, že ty trubky a
čističky musí někdo zaplatit. Zkrátka každý má ten svůj úhel pohledu,
tu svoji pravdu.
Nu a co ekonomové? Je ekonomie opravdu ona imperiální věda, jak tvrdí
Becker? Dokážeme být právníky, experty na manželství, klimatology,
odborníky na religionistiku? Ekonomický systém myšlení je moc fajn věc a
člověk s ním může vyřešit spoustu věcí. Když ale člověk myslí
„jen“ jako ekonom, jsou výsledky jeho myšlenkových pochodů slušně
řečeno totálně k ničemu.
Tohle jsem si uvědomil, když mě kamarád zapojil jako asistenta na
zážitkovém víkendu. Smyslem téhle akce bylo dát dohromady společenství
mladých lidí (středoškoláci i vysokoškoláci). Nabízely se aktivity
fyzické i duchovní. Během těch pár dnů bylo možné hezky vidět, jak
někteří lidé krapet povyrostli. Kupříkladu jeden borec, student střední
školy. Vůbec si nevěří. Jeho typická hesla jsou to nezvládnu, jsem moc
takový, málo makový… Během skupinového překonávání pavučiny se
dozví, že s ním druzí počítají, že má hodnotu pro druhé. Jaké to
překvapení. Po půlhodinovém vnitřním boji se odhodlá a absolvuje pád
důvěry. Nu, a tak si říkám, že kdyby ten člověk začal jen o krapet
víc věřit sobě a druhým, kdyby dostal jen špetku větší radosti do
života, je to hodně velká věc. Při představě jak tuhle událost dávám
do rovnice, kreslím grafy a vysvětluji ji pomocí mezních nákladů spolu
s mezním užitkem, si připadám (opět slušně řečeno) jako idiot.
Stejně divně bych si nejspíš připadal, kdybych měl žíznícímu
vysvětlit, že voda z jeho kohoutku poteče, až bude platit částku, kterou
si pravděpodobně nikdy nevydělá. Tak se zdá, že ta pravda života není
jen právní, jen ekologická, jen ekonomická, zkrátka vůbec ne ignorantská.
Nejspíš bude dost napínavá, hodně o různých pohledech, ale bude. Takže
vcelku dobrá zpráva.
