Právě mi skončilo velice zajímavé cvičení ve třetím patře Staré budovy. Vycházím z prostorné nudle (myšleno učebny) a přemítám. Co s načatou přestávkou? Ze zamyšlení mě probudí náraz o dveře – přímo naproti učebně. Ano, vždyť tam se mi chtělo již před hodinou, ale seděl jsem až u okna a případ nebyl tak vážný, abych přelétl své kolegy. Teď, když jsem do oné místnosti téměř vpadl, již nešlo couvnout.
Právě mi skončilo velice zajímavé cvičení ve třetím patře Staré budovy. Vycházím z prostorné nudle (myšleno učebny) a přemítám. Co s načatou přestávkou? Ze zamyšlení mě probudí náraz o dveře – přímo naproti učebně. Ano, vždyť tam se mi chtělo již před hodinou, ale seděl jsem až u okna a případ nebyl tak vážný, abych přelétl své kolegy. Teď, když jsem do oné místnosti téměř vpadl, již nešlo couvnout.
Jako ve snách projdu nevšímavě kolem umyvadla až do kabinky. Teprve když usedám, svitne mi – něco ti chybí. Otráveně se zvedám a vracím se pro papír. Vezmi si ho hodně, říkám si. Podruhé se vracet už by nebylo jen trapné, ale i dost indiskrétní. A tak roztáčím kolo štěstí a v rukách se mi hromadí slušná zásoba. Pak se ale zastydím. Co ti, co přijdou po mně, zbude ještě na ně? Ale ano, role je velká, vystačí ještě na hodiny. Když ale dorazím ke své kabince, marně zabírám za kliku. Obsazeno, asi jsme se minuli, když jsem se prve vracel. I zbylé tři jsou plné. Váhám. Vyjít s tímhle vějířem na chodbu jsem po zralé úvaze zavrhnul. Čas ubíhá, nervozita stoupá.
Nakonec se přeci jen dveře otvírají, s úsměvem si podáváme kliku. V tu chvíli se ale zděsím. Tam, kde jsem před několika minutami usedal nevybaven, je teď podlaha kolem mísy doslova vystlána. Chce se mi křiknout: To sis toho musel vzít tolik? Jako bych ale slyšel odpověď: „Ty by ses snad chtěl vracet, chytráku?“ Dojde mi tak nesmyslnost mé otázky. Odložím si tedy na papírovém koberci, a v průběhu vykonávání potřeby má mysl přichází na poměrně racionální myšlenku. Není tohle náhodou úplně zbytečné plýtvání? Od „správné“ úvahy mě však opět odvede má fantazie. Představuji si toalety, kde otevřete dveře a zavalí vás nadýchaná halda. Vidím, jak by vyplýtvané role mohli využít hokejoví či fotbaloví fandové k oslavě branky. Ale nejreálnější je vize, že Studentský list pořádá závod. Kdo v něm nejrychleji ovine budovu školy papírem, získá jednu obrovskou roli pro soukromé potřeby.
Proberou mě rány. Aha, další už čeká. Použiji třetinu svého nastřádaného papíru, zbytek odhodím na zem a otevřu. Překvapení. Proti mně stojí agentka Clean International. Omluvně se na ní usměji a dostanu ránu koštětem. „Kdo má uklízet ten binec?“ Na odpověď „vy!“ neseberu odvahu, a tak mi jen uklouzne:
„Asi ten, kdo vymyslel, že papír není v kabince, ale u vstupu.“ Otřu pot papírem, který mi ještě zůstal v ruce, a odcházím na kurs Cenné papíry (a burzy).
