Na začátku února byly vyhlášeny termíny na státní zkoušku z ekonomie až do půli května. Velmi rychle se zaplnily a kdo neseděl v pravý čas před počítačem, měl smůlu. Musí si počkat na vypsání nových, protože pravděpodobnost, že se někdo odhlásí, je velmi malá. Při vědomí, že sehnat nový volný termín je velmi těžké, se každý snaží zůstat zapsán co nejdéle.
Na začátku února byly vyhlášeny termíny na státní zkoušku z ekonomie až do půli května. Velmi rychle se zaplnily a kdo neseděl v pravý čas před počítačem, měl smůlu. Musí si počkat na vypsání nových, protože pravděpodobnost, že se někdo odhlásí, je velmi malá. Při vědomí, že sehnat nový volný termín je velmi těžké, se každý snaží zůstat zapsán co nejdéle. Často se studenti zapisují i na termíny, které jim ne úplně vyhovují, protože jiná možnost prostě není. A když zjistí, že státnici nestihnou, většinou je příliš pozdě. Tři týdny před zkouškou se zavřou vrátka a není úniku.
Kdyby v menze ukončovali objednávání obědů tři týdny předem, kolik z nás by do ní chodilo? Mnozí by si jistě poklepali na čelo a přemítali by, proč to potřebují vědět na tak dlouho dopředu. Jistě nelze srovnávat obědy se státnicemi z ekonomie, nicméně určitá paralela zde je.
Třítýdenní lhůta má zřejmě chránit jednotlivé katedry před nekontrolovaným odhlašováním na poslední chvíli. Dané pravidlo má ale efekt přesně opačný. Studenti se sice neodhlašují, ale na zkoušku nepřijdou. Při upozorňování na nedostatek termínů tak mají katedry velmi vážný argument. Tvrdí, že na termíny často přijde pouze polovina přihlášených a že se tak zbytečně plýtvá časem pedagogů. Snadným řešením by bylo zvýšení kapacity jednotlivých termínů o několik desítek procent, když podle zkušenosti víme, že vždy několik přihlášených nedorazí. Problém je, že čas od času na zkoušku přijdou skutečně všichni. A co pak?
Současný rigidní systém brání bohužel i prohození termínů. Při plné obsazenosti je zcela nemožné přehlásit si zkoušku na pozdější datum či naopak. I kdyby se našli dva studenti, kteří by se dohodli na výměně, ztroskotali by na pojistce systému proti obchodování s termíny. V tomto světle pak zcela absurdně vyznívá poměrně nový zákaz měnit termín více jak dvakrát během devadesáti dnů. Toto pravidlo by neřešilo vůbec nic, ani kdyby volných míst byl dostatek.
Zcela zásadní je i doba konání zkoušek. Dodnes mi v hlavě utkvěl výrok jedné z vyučujících z katedry angličtiny, když se divila našim stížnostem na nedostatek volných míst na bakalářské zkoušky: „Vždyť dva termíny hned po Vánocích jsou úplně prázdné“. Byla velice překvapená, když jsme jí řekli, že v daném týdnu máme pět zápočtových písemek a během psaní testů, odevzdávání esejů, chozením na ústní zkoušky a čekáním na zápočty nemáme čas na zkoušku přijít, natož se na ní naučit.
Elegantním řešením současného převisu poptávky nad nabídkou by bylo zkrácení lhůty ze tří týdnů na tři dny. Umožnilo by to studentům, kteří na zkoušku nemohou přijít z jakýchkoli důvodů (jsou nemocní, nestihli se naučit, mají jinou zkoušku atd.), aby se odhlásili, a tak by se uvolnila místa pro náhradníky. Jakýkoli student by tak měl šanci, že se místo uvolní a mohl by se připravovat dopředu, i kdyby neměl stoprocentní jistotu, že se na něho dostane hned na první pokus. Celý systém by byl mnohem pružnější, termíny by se více zaplňovaly a snížil by se počet čekajících na státnici z ekonomie.
Jako revoluční řešení se nabízí zavedení písemných testů. Výsledek zkoušky by nezávisel na složení komise, ani na štěstí při vytahování otázky. Lehká otázka by nemusela být kompenzována agresivními otázkami zkoušejícího a těžké téma shovívavým úsměvem. Na jeden termín by mohly přijít stovky studentů bez ohledu na počet disponibilních zkoušejících. Rovněž by se snáze eliminovaly osobní sympatie a antipatie. Nejsou to rozumné důvody k zamyšlení?
