Když jsem se rozhodla získat rozhovor s oblíbeným a neoblíbeným
profesorem, čekala jsem, že tento úkol hravě zvládnu. Pročetla jsem
reference na „borci“ a okamžitě si vytipovala několik možných objektů.
S oblíbeným profesorem nebyl problém. Inženýr Slánský na moji žádost
reagoval okamžitě a velmi vstřícně. Když jsem však oslovila profesory,
kteří se nejlepšími referencemi chlubit nemohou, tvrdě jsem narazila.
Postupně jsem jich oslovila několik a kromě jednoho žádný neuznal za
vhodné, aby mi odpověděl. A ten jediný se se mnou přestal bavit hned,
jakmile jsem ho upozornila, že reference na jeho adresu byly převážně
negativní.
Je celkem pochopitelné, že profesoři nechtějí svůj neúspěch
u studentů rozmazávat v novinách. Přece jen se jedná o negativní
reklamu, i když by tak dostali možnost vyjádřit své stanovisko k celé
věci. A pokud se o někom opakovaně tvrdí, že výsledky zkoušek závisí
jen na jeho náladě a nikoliv na znalostech studenta, očekávala bych, že se
na to dotyčný vyučující rozhodne zareagovat.
Přestože se tito nejmenovaní profesoři o daném tématu bavit
nechtějí, což svým způsobem chápu, trocha slušnosti z jejich strany by
podle mne neškodila. Napsat krátkou odpověď typu „Vážená slečno,
nezlobte se, nemám zájem,“ by jistě netrvalo nijak dlouho. Nezklamala mne
neochota poskytnout mi rozhovor, nýbrž neochota o této neochotě
informovat.
