Podle Mezinárodního měnového fondu představuje veřejný dluh saldo
finančních aktiv a pasiv státu, včetně salda eventuálních
mimorozpočtových fondů. Někdy je veřejný dluh definován jako souhrn
pohledávek ostatních ekonomických subjektů vůči státu bez ohledu na to,
jak pohledávky vznikly, a například podle Samuelsona a Nordhause představuje
vládní dluh úhrn vládních závazků ve formě obligací a krátkodobých
výpůjček.
Zadlužen může být jakýkoliv ekonomický subjekt. Je nutné si ale
uvědomit, že se jedná o domácnost nebo firmu, je jim vždy jasné, kolik
dluží, proč dluží a jak a z čeho budou dluh splácet. Navíc jsou si
vědomy případných důsledků vyplývajících z nesplácení finančních
závazků.
U veřejného dluhu zpravidla víme, jaká je jeho aktuální výše, ale
netušíme, jaká bude například za měsíc. Problematické je i určení
důvodu, pro který se stát zadlužuje, a jak a hlavně kdo bude dluh
v budoucnosti splácet. Adam Smith byl přesvědčen o tom, že veřejný dluh
vytěsňuje soukromé investice, a tudíž snižuje tvorbu kapitálu. Podle
Davida Ricarda je státní dluh jedním z největších bičů, které kdy byly
vymyšleny, aby postihly národ.
V minulosti byla většina státních dluhů určena k financování
válek. Státní utrácení na dluh dokázalo „rozhýbat“ ekonomiku (viz USA
ve druhé polovině 60. let 20. století, Německo před 2. světovou
válkou). John Maynard Keynes se domníval, že veřejný dluh může být
nástrojem hospodářské politiky i v době míru. Doporučoval ale dluh
pouze v případě recese. Proč se tedy v současné době takřka všechny
státy zadlužují, dokonce i v případě hospodářského růstu?
Hledání odpovědí na tyto otázky je komplikované a odpovědi se liší
v závislosti na příslušnosti k ekonomické škole či na politické
orientaci i na fázi v rámci volebního cyklu. Dluh umožňuje realizovat
určitou investici či spotřebu dříve, než si na to našetříme. Pokud ho
použijeme na konzumaci, jedná se o preferenci současné spotřeby na úkor
spotřeby budoucí. Pokud jsou vypůjčené prostředky využity na projekty a
investice, které v budoucnosti přinesou zisky, je možno (alespoň dle
některých ekonomů) vnímat zadlužení kladně. Jinými slovy velikost dluhu
by měla být jenom tak velká, jaká je schopnost splácet ho
v budoucnosti.
Zadlužování v České republice se každoročně zvyšuje, například
v roce 2010 jenom na úrocích z veřejného dluhu zaplatíme z veřejných
rozpočtů 76 miliard korun. Pro ilustraci, výdaje kapitoly ministerstva
v roce 2010 činí 125 miliard korun, výdaje ministerstva dopravy
71 miliard. V současné době činí veřejný dluh přibližně 1 200
miliard korun, což znamená, že každý občan ČR dluží asi 120 000 korun
(pro srovnání výše průměrné mzdy za rok 2009 byla 25 752 korun). Podle
dluhové kalkulačky na www.verejnydluh.cz se dluh zvyšuje každou
vteřinu přibližně o 5 700 korun.
Šéf Mezinárodního měnového fondu Dominique Strauss-Kahn nedávno uvedl,
že v rozvinutých ekonomikách lze očekávat nárůst veřejného dluhu
v průměru o přibližně 35 procentních bodů na přibližně 110 procent
HDP v roce 2014. „Zvrátit tento nárůst bude obrovskou výzvou, natož
snížit dluh pod předkrizové úrovně, což by mohlo být nezbytné, aby
vznikl dostatečný fiskální prostor na zvládnutí budoucích krizí,“
říká Dominique Strauss-Kahn.
Každé řešení dluhového problému ve smyslu snížení dluhu bude
„bolestivé“ pro daňové poplatníky, tedy pro voliče. Dlouhodobý odklad
nepříjemných řešení ale může dluhový problém jenom zhoršovat.
Otázkou je, zda současná doba (fáze recese) a situace umožňuje radikální
řešení dluhu.
