Začátkem února přijeli zahraniční studenti. Jsou stejní jako ti v zimním semestru, loni, předloni… Proč sem vlastně jezdí? Většina z nich vám řekne, že přijeli kvůli Praze. Chtějí si tu prožít kus svého života a poznat aspoň malinko, jak se tady žije nám. Málokdo přizná, že by snad přijel kvůli VŠE.
Začátkem února přijeli zahraniční studenti. Jsou stejní jako ti v zimním semestru, loni, předloni…
Proč sem vlastně jezdí? Většina z nich vám řekne, že přijeli kvůli Praze. Chtějí si tu prožít kus svého života a poznat aspoň malinko, jak se tady žije nám. Málokdo přizná, že by snad přijel kvůli VŠE.
Nám zatím skončilo zkouškové období. Někdo překonal další státnici, jiný narychlo dodělával bakalářky. Všichni teď schováme indexy do šuplíku a neschopenky hodíme do koše. A hned zase do toho. Začíná nový semestr, pachtění po dalších kreditech, další shon. Jako maratón…
Denně nám vrtají hlavou daňové úniky, dekrety, standardy, teroristi, stávkující tramvaje… Děsí nás sněhové kalamity, zvýšené hladiny vodních toků, tuků, cholesterolů. Mezitím na přednášku, do knihovny, do menzy. Nahoru a dolů. Jednou za čtrnáct dní domů. Samý spěch.
Není to zbytečné? Dá se vůbec zastavit a pořádně vnímat a užít si to všechno krásné kolem? Studenti, kteří sem přijeli na výměnu z ciziny, to umí. Na půl roku v neznámé zemi. Kdo se s nimi někdy setkal, dělá třeba buddyho a nebo sám někde v cizině studoval, moc dobře ví, o čem je řeč.
Užívejme si studentského života, a vůbec – prožívejme celý život. Vlastním srdcem. Třeba neonovým. Dokud ho máme.
