iList.cz » Univerzitní sport: Zatím se obejdeme bez „Cheerleaders“

Univerzitní sport: Zatím se obejdeme bez „Cheerleaders“

6. 11. 2006 | Michal Šenk | titulní obrázek

Sport bezesporu patří ke všeobecnému vzdělání. Hodiny tělesné výchovy jsou povinné na základní i střední škole. Také na českých univerzitách se s určitou pohybovou aktivitou počítá. Přesto náš akademický sport nesnese srovnání se zahraničním nadšením pro reprezentaci univerzitních barev.

Vysokoškoláci na rozdíl od svých mladších kolegů na základních a středních školách již dostávají možnost relativně bohatého výběru té správné sportovní aktivity. I tak často věnují energii, čas a finance sportování ve svém volnu. Individuálně se věnují rekreačnímu nebo i výkonnostnímu sportu třeba ve sportovním klubu. Zvyk spojovat sportovní aktivitu se jménem školy u nás na rozdíl od zahraničních univerzit nijak silně nezakořenil.

Výběr a příprava reprezentantů školního družstva je u nás často zacílena jen na jednorázovou akci. Mladí sportovci se většinou soustavně připravují jinde. Existují samozřejmě výjimky v podobě Univerzitních sportovních klubů (USK), pravidelně se účastnících vrcholových soutěží.

Za malou a velkou louží

Zahraniční praxe je poněkud jiná. Soupeření škol je koncipováno do určitých pravidelných soutěží, sportovní aktivita dítěte je mnohdy omezena jen na školu. Ta mu ovšem nabízí vhodné podmínky. Takto vypadá sportování třeba ve Velké Británii. Ještě větší propojení sportu a školy je patrné ve Spojených státech, kde jsou díky štědrosti sponzorů, sportovním stipendiím a větší sounáležitosti studenta a školy univerzitní soutěže a univerzitní týmy úplně jinou kapitolou než u nás.

Pojďme si porovnat český vrcholový univerzitní sport s jeho evropskou a americkou alternativou. VŠE prostřednictvím CTVS a jeho odnože VŠTJ Ekonom nabízí výkonnostní realizaci v basketbalu, florbalu, kanoistice, karate, lyžování běžeckém i sjezdovém, moderních sportech v přírodě, orientačním běhu, rekreačních sportech, sportovní gymnastice, šermu, tenisu, turistice a všesportovním oddílu. Sám Ekonom uvádí, že jednotlivá odvětví se rozvíjejí s různou dynamikou. Dnes registrují oddíly na dvanáct set členů, mimo současné studenty se sem počítají i absolventi či učitelé.

K republikové špičce ve své činnosti se řadí šermířský oddíl. Jeho kordisté úspěšně konkurují členům neuniverzitních týmů. V ostatních sportech není příprava na vrcholové soutěže to hlavní. Podobně jsou na tom i jiné školy, FTVS Univerzity Karlovy není výjimkou. Některé univerzitní kluby (alternativy Ekonoma) často pod zkratkou USK dokazují že „americký model“ lze praktikovat i v našem prostředí. Je to například USK Praha v basketbale – pravidelný účastník Mattoni NBL, nebo volejbalistky SK UP Olomouc.

Česká pyramida postavená na hlavu

U nás je systém univerzitního sportování postaven jaksi odshora. Je dán vrchol pyramidy v podobě Akademického mistrovství ČR, případně Akademické mistrovství světa, nebo Univerziáda. K účasti na AM ČR je třeba probít se se svým týmem nebo jako jednotlivec při některé kvalifikační příležitosti. Příprava na tuto kvalifikaci je pak většinou v režii samotného sportovce a v praxi je to pak především jeho mateřský sportovní klub, kdo studenta na akademické mistrovství chystá.

Jakýmsi náznakem vzniku akademické soutěže, tedy situace, kdy studenti měří své síly s ligovou pravidelností v průběhu semestru, je Gambrinus akademická liga ve fotbale. Ostatní sporty jsou odbývány kvalifikačním turnajem.

Větší propojení sportu a školy by přitom vedla k vyšší časové i finanční efektivitě pro studenta. Ani škola by nepřišla zkrátka; vznikl by prostor pro vytvoření vyšší sounáležitosti studenta a identifikace se školou.

Jak to v akademickém sportu chodí

Univerzitní sport má u nás svou ideovou základnu v České asociaci univerzitního sportu (ČAUS). Ta jako organizace podřízená ČSTV s určitým rozpočtem tvoří koncepci univerzitního sportování a měření sil univerzitních celků. ČAUS sdružuje 44 vysokoškolských sportovních klubů a tělovýchovných jednot. Posláním a hlavním cílem ČAUS je vytvářet a zajišťovat optimální podmínky pro rozvoj sportovních a pohybových aktivit na vysokých školách.

International University Sports Federation (FISU) plní podobnou funkci, ale v celosvětovém měřítku. Od roku 1959 pořádá každé dva roky zimní i letní univerziádu a univerzitní mistrovství světa. Sdružuje 141 Národních univerzitních sportovních federací. Českou stopou na tomto mezinárodním poli byly hry v Praze v roce 1925, předchůdce dnešních univerziád, které se na našem území uskutečnily v letech 1964 a 1978 ve Špindlerově Mlýně.

Turnaj versus liga

V roce 1987 pořádalo tehdejší Československo univerziádu na Štrbském Plese. Také odvětvová akademická mistrovství světa se u nás v posledních desetiletích čas od času konala – v badmintonu a vodním slalomu (1994), v triatlonu (1996), v judo (1998), ve squashi (2000). V letošním roce pořádala ČAUS v Plzni AMS ve střelbě a příští rok to bude opět v Plzni AMS v orientačním běhu. Koncepce těchto soutěží je tedy spíše intervalovým setkáním sportujících studentů, než pravidelným univerzitním měřením sil. Ostatní evropské země jsou také spíše zastánci turnajového modelu. V evropském prostoru se o ligový formát univerzitního sportování pokusila Evropská studentská fotbalová asociace ve spolupráci se společností Philips. Po několika ročnících ale soutěž zanikla.

British Universities Sports Association (BUSA) je zodpovědná za koordinaci meziuniverzitních sportovních programů. S více než pěti stovkami soutěží je mezistupněm mezi evropským a americkým modelem. Jednotlivé sportovní asociace se ve spolupráci s ní snaží o větší pravidelnost a v mnohých odvětvích dokonce o „ligovost“ univerzitního sportu.

Jen se tak trochu angažovat…

Již zmiňovanou koncepcí univerzitního sportu ligového typu je „americký model“. National Collegiate Athletic Association (NCAA) je již sto let hlavní autoritou ve školním sportování. Na výkonnostní úrovni třech divizí zabezpečuje soupeření školních výběrů v mnoha odvětvích jak prostřednictvím svých podřízených organizací na regionální úrovni tak v celonárodních soutěžích.

Je otázkou k zamyšlení, co způsobuje odlišnost těchto přístupů. Může být způsobena podílem vysokoškoláků v populaci, celkovým zájmem studentů a akademické obce o sport, tradiční český přístup, ve kterém je pro studenty škola jen povinností, kterou je třeba odbýt s co nejmenší časovou a energetickou náročností. Možná je to jen otázka financí. „Turnajovost“ zatím nad „ligovostí“ vítězí. Těžko soudit, kdy a zda vůbec, bude mít každá škola u nás své „cheerleaders“ a kdy na sběratelské kartičce bude u našeho budoucího reprezentanta kolonka značící, ve kterém univerzitním klubu sportovec působil.