Na letošní prázdniny jsem si vymyslel speciální plán. Chtěl jsem po státnicích odjet do jiného světa. To se mi splnilo – ocitl jsem se na nerozvinutém ostrově, ve městě Medan v Indonésii. A na dva měsíce jsem se stal dobrovolným učitelem angličtiny. Nezapomenutelné léto začalo.
Musím podotknout, že kvalita indonéského vzdělání, alespoň ta v angličtině, je opravdu smutná. Proto jsem i já, student ekonomického oboru s nulovou pedagogickou zkušeností, mohl učit nejen děti, ale také místní vyučující s magisterským titulem. A zahájení mé “pedagogické kariéry” proběhlo opravdu velkolepě. Když mě při příchodu do školy viděly děti, začaly skákat, řvát, křičet, pištět a hvízdat. V té chvíli se v budově pohybovalo kolem šesti set studentů od osmi do čtrnácti let. Neumíte si ani představit, jaký to byl hluk.
Po vysvobození ze sveřepého křiku stovek dětí, jsem se šel seznámit se svými novými kolegy angličtináři a s ředitelem školy. Ten mi s úsměvem na tváři oznámil, že budu učit nejen všechny hodiny angličtiny na vyšším stupni základní školy, ale také budu vzdělávat své nové kolegy, učitele. Situace mi přišla komická nejen v tu chvíli, ale i po celý zbytek dne. Já, student, budu vyučovat učitele z povolání. Bohužel se nejednalo o vtip. Hlavní problém výuky v Indonésii jsem pochopil hned. Angličtináři sice umí gramatiku, ale její mluvená forma se nedá nazvat angličtinou.
Organizátoři výlet na pustý ostrov nezvládli
Má dvouměsíční stáž, kterou organizoval AIESEC, ale nebyla jen pozitivní. Během ní jsme na osm dní odjeli na nerozvinutý ostrov Samosir. Věřil jsem, že organizace ví, co dělá. Opak byl ale pravdou. Nejenže nám nevzali dostatek jídla, které jsme si sami předem zaplatili, ale nikdo pořádně nevěděl, jak se tam, kde není vůbec nic, chovat. Stal jsem se tudíž na osm dní tátou, učitelem, kuchařem, dřevorubcem, rybářem, kormidelníkem, nosičem vody a dokonce i lovcem. Náročnost tohoto výletu na škále od jedné do deseti by se dala označit jedenáctkou. A to zdaleka nebyl konec. Největší šok přišel ve chvíli, kdy v půlce pobytu jeden z členů organizace odcestoval zpět, protože toho na něj bylo zkrátka moc.
I tak jsem se chvílemi cítil jako smetánka, která měla jenom to štěstí, že se správně narodila. Stát lidem financuje pouze místní školu. Místní rodiny neměly žádné tušení o světě mimo jejich ostrov. Vše si na svém území již stovky let řešily samy. A když jsem předposlední den onemocněl, jediný, kdo mi mohl pomoci, byl místní šaman. Jeho léčba byla účinná asi tak, jako kdyby mě léčil pojišťovací agent. Kdybych chtěl odjet o den dřív do nemocnice – zpět do města, cesta by trvala šest hodin a stejně bych ještě celý den čekal na loď. Raději jsem proto do odjezdu zpět z ostrova vydržel.
O dietu jsem v nemocnici musel žádat
V nemocnici jsem paradoxně strávil nejlepších šest dnů z celého pobytu v Indonésii. Na pokoji jsem měl pětkrát denně jídlo, televizi, polohovací postel, wifi a klimatizaci. Cítil jsem se tam na chvíli skoro jako doma. Léčit jsem se ale musel i trochu sám. I přesto, že mě trápily zažívací potíže, jsem totiž nejednou dostal k obědu něco smaženého. Požádal jsem proto o dietu. Během mého nemocničního pobytu mě překvapila parta studentů, kteří k mému lůžku přinesli hromadu ovoce. Jednalo se o zástupce z katolické školy. Po předání daru se u mě pomodlili, udělali se mnou rozhovor a vrátili se zpátky do školy. Když odešli, nevěděl jsem, co si o všem myslet. Můj pobyt se ale chýlil ke konci. Asi tušíte, že jsem byl docela rád, když jsem nasedal do letadla směr Evropa.
Foto: archiv autora článku
