Sedmimílovými botami jsme se opět přiblížili ke konci roku, a tedy k vánočním svátkům. K času shonu, gruntování a pečení, ale také k času radosti, rodinné pohody, klidu a míru.
Sedmimílovými botami jsme se opět přiblížili ke konci roku, a tedy k vánočním svátkům. K času shonu, gruntování a pečení, ale také k času radosti, rodinné pohody, klidu a míru.
Spolu s tím přichází doba obstarávání vánočních dárků. Obchodní domy už od října nabízejí vánoční zboží a své exteriéry a interiéry vyzdobují vánočními stromy, hvězdami, řetězy, kometami a jinými dekoracemi. Jaká bohatá výzdoba. Jistě musela stát hodně peněz. Ale mně se nelíbí. Dokonce mě děsí. Připomíná mi, že nemám nakoupené vánoční dárky.
Orosí se mi čelo, když si vzpomenu na minulý rok. Měla jsem vymyšlené praktické a potřebné dárky pro každého člena rodiny. Sepsala jsem si je někdy v listopadu na papír. Tento seznam jsem pak každý den nosila při sobě. Pro případ, že bych měla čas a šla nakupovat. Asi dvakrát jsem se do obchodů opravdu vypravila, ale dárky nevypadaly přesně podle mých představ, a tak jsem vždy nespokojeně odcházela. Uklidňovala jsem se tím, že to nespěchá a počkám, až najdu ty správné.
Dny plynuly, ve škole se psaly zápočty a já nestíhala. Tuhle situaci jsem ale znala z předchozích let a nakonec, leč nerada, jsem ji vždy řešila „Zlatou nedělí“. Jenomže loni vyšel Štědrý den právě na neděli. A to byl průšvih. V pátek 22. prosince jsem dopsala poslední testy a do neděle jsem měla sehnat všechny věci z mého seznamu. V sobotu ráno jsem tedy vyrazila do obchodního domu v místě mého bydliště s nadějí, že ještě není pozdě. Postupně jsem ale během nákupu zjišťovala, že ze svých nároků budu muset slevit.
Došlo to tak daleko, že jsem svůj pečlivě vypracovaný list roztrhala na malé kousky a brala to, co ještě zbylo na skladě. Prostě cokoliv. Nejednalo se už jen o praktické a potřebné dárky. To vůbec ne. Domů jsem ale jela se zvláštním pocitem uspokojení. Ne snad kvůli obsahu mých vánočních balíčků, ale proto, že jsem za tak krátkou dobu nakoupila dárky pro všechny členy naší, ne zrovna malé, rodiny. To byl výkon.
Letos jsou Vánoce v pondělí, takže „Zlatá neděle“ mě opět zachrání. Každý rok si však slibuji, že obstarávání dárečků nenechám na poslední chvíli, ale je mi jasné, že ani letos to nedopadne jinak. Proto si žádný seznam nevypracovávám. Na co? Abych ho pak zase roztrhala? Jen začínám být lehce nervózní z toho, že by se jednou mohlo stát, že se mi nepodaří v tu neděli všechny dárky sehnat.
Tím ale vánoční starosti nekončí. Každá žena si přeje mít svoji domácnost na Štědrý den dokonale čistou. Ideální stav je asi takový, že se okna lesknou jako zrcadlo, z podlahy je možné servírovat štědrovečerního kapra a nábytek září jako nový. Všechno se prostě musí blýskat. To ale znamená maximální vypětí sil.
Mráz mi běhá po zádech, když si vzpomenu na loňské gruntování. Začaly jsme s mamkou a sestrou s předstihem, a to tak, že jsme v polovině listopadu umyly všechna okna. Po namáhavé práci jsme si (v rámci předsevzetí „Vánoce bez smítka prachu“) naplánovaly, že každý víkend pokročíme ve vánočním úklidu o kousek dále. Ten další víkend jsme se k tomu však nedostaly a ten následující zase ne. Pak už bylo potřeba péct cukroví.
Shon ve škole nakonec způsobil to, že zbývaly pouhé dva dny do Štědrého večera a v našem rodinném domě byl nepořádek a chaos. Uklízecí mánie u nás vypukla hned po sobotním nákupu. V každé místnosti stálo několik čistících prostředků a kbelík s vodou. Mezi tím jsme se s mamkou a sestrou různě proplétaly a pobíhaly s několika hadry v ruce. Občas jsme do sebe i vrážely, ale soustředěné na svoji činnost jsme to ani nevnímaly. Před půlnocí jsem unaveně uléhala do postele. Dům ale ještě zdaleka nepřipomínal ideální stav.
Hned od brzkého rána jsme se sestrou pokračovaly v úporné snaze dosáhnout maximální čistoty. Pustily jsme si k tomu koledy a snažily se alespoň navodit dojem sváteční atmosféry, ale moc to nepomáhalo. V pět večer, půl hodiny před štědrovečerní večeří, jsme šílené gruntování musely ukončit. Výsledkem celodenní snahy bylo to, že jsem se cítila naprosto omámená používanými čisticími prostředky, bolelo mě celé tělo a ruce mi bezvládně visely podél těla.
Večeře pro mě byla vysvobozením. Více než na dárky jsem se těšila na to, že si konečně sednu. A tak to chodí rok co rok. Určitě by bylo rozumnější nelpět na stoprocentním pořádku, ale člověku to nedá. Říká si: „Alespoň na ty Vánoce.“ Tohle slovo ve mně proto nevyvolává přílišné pocity radosti, rodinné pohody, klidu a míru. Štědrý den se však nezadržitelně blíží. Vánoce,Vánoce přicházejí, stresujme se, přátelé.
