iList.cz » Zač je toho Varšava

Zač je toho Varšava

11. 8. 2004 | Kristýna Mazánková | titulní obrázek

Nejprve jsem si říkala, že by se tento článek hodil spíše do rubriky „Vyhozené peníze“, ale ona každá zkušenost je k něčemu dobrá a zvlášť je-li tak dobrodružná, jako právě ta moje. Mám pár kamarádů v Litvě a Dánsku, a tak jsme se dohodli, že se tentokráte sejdeme v Litvě. Zemi, která se tváří přátelsky a snad se chce i kamarádit. Putovat sem však není snadné. Chce to hodně pevné nervy, špetku odvahy a snad i pokory. Pojedete totiž přes Polsko.

Jede, jede mašinka

Můj výlet spolu s dalšími patnácti souputníky začal poměrně hrůzostrašně, ale s odstupem času se zdá vše trochu veselejší. Patřím mezi chudé studenty a cestuji pokud možno levně. Ono někdy levně může být i synonymem pro nebezpečně. Zvlášť, když se rozhodnete využít služeb polských drah. Na cestu jsme se vydali z pražského Hlavního nádraží vpodvečer, měli jsme koupené místenky i s lůžky až do Varšavy. Ve vlaku panovala skvělá nálada, šest lidí v jednom kupé umí spáchat slušnou zábavu. Na hranicích, v pokročilém stádiu společenské únavy, nám celník s čepičkou nebyl schopen zkontrolovat pasy. Každý z nás si už předem vymyslel obličej, který mu předvedl tak, že jsme všichni byli k nepoznání. Plni dobré nálady jsme nad ránem přijížděli k varšavským předměstím, do té doby než jsme s hrůzou zjistili, že přípoj směrem do Marianpole (Litva) nemůžeme stihnout. Když vlak zastavil na hlavním varšavském nádraží, měl už asi hodinové zpoždění a samozřejmě, že mezinárodní přípoj nečekal. První nepříjemnost ale vezmete vcelku vesele, možná také díky té bujaré noci. A tak jsme se vydali na mezinárodní informace, abychom se dověděli, kdy jede další vlak. Optimisti, blázni. Netušili jsme, že mezinárodní informace se to jmenuje proto, že tam mají jízdní řád mezinárodních spojů, a ne pro schopnost komunikovat anglicky či jinou řečí. Komický pohled se nám naskytl na ubožáka Angličana, který před okénkem marně máchal rukama a nohama. Paní se mile zašklebila, povytáhla obočí a do úst mezi zuby, kde měla přesně zapadající otvor, si strčila cigaretu. V Polsku je totiž běžné, že si v práci zapálíte a k tomu si dáte nohy na stůl. Když jsme přistoupili k okénku my, došlo na lámání chleba… teda spíše jazyka. Paní nám, stejně jako předchozímu mladíkovi, sdělila: „Jeňom po polšky!“ Díky bohu, že jsme Slované! Polsky jsme sice uměli jen pár slov, ale to co jsme neuměli, jsme prostě jen zašišlali. Docela to fungovalo. To jsem soudila podle toho, že jsme se dověděli, že další vlak naším směrem jede v půl desáté večer a že náš lístek je tudíž stále platný. Srdíčku se ulevilo a nakonec jsme se i radovali, že si uděláme krásný celodenní výlet po Varšavě. Je to mimochodem velice pěkné město.

Pozdravujte pocestné

Coby vášnivý fanda architektury jsem se rozhodla, že budu chodit po městě co nejdéle, abych viděla co nejvíce. A tak jsem strávila osm hodin chozením a hledáním proslulého židovského getha, z kterého se nakonec vyklubala jedna polorozbořená ulice a zaprášený nápis. Při mém putování jsem si dovolila oslovit jednu z kolemjdoucích, zda mluví anglicky. Mladá žena mi s úsměvem odpověděla „yes“ a pokračovala dál v cestě, aniž by se za mnou ohlédla. Celá nová část Varšavy je stavěna v impozantním stylu s širokými bulváry, vysokými budovami a přenádhernou zdobnou architekturou. Je to krásné město, v kterém nechybí malinké historické centrum a překrásná nová čtvrť, blížící se evropským metropolím. Když jsem ušla asi 25 kilometrů, sešli jsme se s mými přáteli opět na nádraží a šli jsme čekat na náš vlak. Přijíždějící mašinka nám udělala radost jako dětem Ježíšek, a tak jsme plni nadšení začali nahazovat obrovské ruksaky na záda a nadšeně se cpát ke dveřím.

Uplavala rybička

Malý zavalitý pán, stojící na posledním schůdku vlaku, nám začal kontrolovat lístky. Opět suverénně prohlásil: „Jeňom po polšky“ a vysvětlil nám, že sice lístek na vlak máme, ale že nemáme místenky a že vlak je plný. To nám v celku vyrazilo dech. Snažili jsme se ho uprosit, ať nás vezme do vlaku bez místenek, že si sedneme na batohy, ale to nám nějak nechtěl rozumět. Když už to vypadalo, že zpozdíme vlak, přišel vedoucí vlaku a řekl nám: „Litšujem“, hvízdnul na dva prsty, mávnul na strojvůdce, naskočil na poslední schůdek, otočil se a zvesela nám zamával. Krve by se v nás nedořezal. Nálada klesla na bod mrazu. Další vlak byl až ranní, ten, co jsme zmeškali dnes ráno. Bylo asi kolem desáté hodiny a na hlavní nádraží, ostatně stejně jako v Praze, se začala stahovat mračna podivných individuí. I vydali jsme se na polsky mluvící mezinárodní informace. Paní u okénka nám řekla, že je jí to líto, že nám kolegyně zapomněla říci, že bychom si měli koupit místenku, a šla si uvařit kafe. Marně jsme se snažili domluvit s nevábně vonícími domorodci, aby nám poradili, kde je tu nějaká studentská ubytovna. Všichni hovořili o hotelu přes ulici. Vyšli jsme ven, protože nám nebylo jasné, který hotel mají při pohledu na nás na mysli. Spatřili jsme Marriot na jedné straně a Hilton na druhé. Ale sponzor kde nic, tu nic.

Viva la ambasáda

Ještě že jsme důkladně prochodili celé centrum a přitom narazili na českou ambasádu. Byla to docela příjemná stavba i když spíše proto, že jakákoliv stavba v jedenáct v noci nám přišla příjemná. Stála asi 25 minut pěšky od hlavního nádraží, a tak jsme se k ní v plné polní vydali. Na bráně této instituce pod třepotající se českou vlajkou stálo napsáno: „Úřední hodiny: po 12–14 a st 10–12“ a telefonní číslo. Z mobilního telefonu jsme ho vytočili, po chvíli , operátor si dal nejspíš na čas, se ozvalo, že bohužel nejsou úřední hodiny a že to máme v naléhavém případě zkusit na nouzové číslo, které potom příjemný mladý muž z pásky nadiktoval. Po vytočení nouzového čísla se nám ozvalo dramatické ticho a následně ten vzkaz, který jsme už slyšeli. Tedy takový mírný kolotoč, že se nám z toho málem zatočila hlava. Mezitím se někdo snažil dozvonit na nějakého správce na ambasádě. Když se ozval ospalý hlas v mluvítku s kamerou, pookřáli jsme nadějí. Vysvětlili jsme dušičce na druhé straně, která mimochodem mluvila plynule česky, náš problém. Řekl, že pan atašé je bohužel na dovolené, tudíž nemá pohotovostní telefon s sebou, ale že to není problém, že ve Varšavě mají mnoho hotelů. Jmenoval ta stejná jména, pak zavěsil a už se neozval. Tak dobrou noc a díky za pomoc! Seděli jsme na schodech české ambasády a nevěděli, co si počíst. Náš problém se pokusila vyřešit polská policie s puškami v ruce. Nemohla jsem uvěřit, že ještě někde v Evropě… tedy budoucí Evropě, chodí policie po ulicích v maskáčích a s puškami. Po policii, stejně jako v Čechách, nemůžete chtít, aby hovořila jedním světovým jazykem, takže jsme opět neuspěli. Spustili jsme svou roztomilou češtinou, či trochu divnou polštinou a vysvětlili náš problém. Kupodivu si jeden z nich s úsměvem na rtech zapálil a řekl nám, že nemáme-li na hotel, musíme jít jinam. Kam? To už ten chytrák nespecifikoval. Po našem dotazu, jestli můžeme zůstat v parku, opáčil, že ano, ale že nesmíme zůstat v tomto, ale až v támhletom za hranicemi jeho okresku.

Ruce pryč od mojí lavičky

V jednu v noci jsme se vydali do parku, vzdáleného asi 45 minut pěšky od nádraží. Osvětlení mizelo jak jsme sestupovali z mírného kopečka blíže k parku až nakonec zmizelo zcela. Kolem cest byly ve dne lavičky. Ony tu byly i teď, jenže byly téměř obsazené. Každá osoba, kolem které jsme prošli, rychle zaťala ruce do svých ranců a začala vydávat skřeky jak nějaké zvířátko, aby nám dala najevo své: „Ruce pryč od mojí lavičky!“

A tak jsme naskládali batohy kolem stromu, oblékli jsme si všechny své teplé vrstvy na sebe, vytvořili kolem kmene postavení „sluníčko“ a snažili se alespoň na chvíli usnout. Jenže Ten nahoře tomu nechtěl a rozhodl se, že kolem páté bude pršet. Vydali jsme se tedy na nádraží a cestou promokli téměř na kost. Zásoby z domova byly téměř nulové, takže ke špatné náladě, zimě a vlhku se přidal i hlad. Tento ranní vlak nám však už vyšel. Vydali jsme se vstříc světlým zítřkům dále na východ s vědomím, že hůř už být snad nemůže.

Litva, země zaslíbená

Poté, co jsme do jediného muže a ženy usnuli ve vlaku a prospali pět hodin, jsme dorazili do země zaslíbené – Litvy. Na hranicích jsem navštívila veřejné toalety. Jejich řešení bylo prosté… díra do podlahy obsypaná chloraminem. Nevím kde, ale někde jsme slyšela, že úroveň země se pozná podle úrovně veřejných záchodků. Nedivte se prosím, že když jsem po takto strávených třiceti hodinách viděla tuto úroveň, měla jsem slzy na krajíčku. Musím však na obranu Litvy dodat, že to bylo moje první setkání s touto zemí a že hned následující týden pobytu zde, mi všechny mé pochybnosti o úrovni této země vyvrátil. Ostatně ten záchod možná patřil ještě Polsku, protože žádného plotu, nebo jiného označení přesných hranic, jsem si zde nevšimla. Putování po Litvě je však kapitola sama pro sebe.