Vrátím se, slibuje Šporcl
Rozhovory
Z Nové auly v doprovodu jedné z organizátorek vychází nenápadný mladík s velkým pouzdrem na housle. Je to Pavel Šporcl. Zmátl mě jen tím, že v šatně prozatím nechal svůj šátek, bez nějž není žádný jeho koncert úplný. V předsálí auly to už vřelo. Ti, kteří si stihli koupit vstupenky, se nemohli dočkat. Tou dobou jsem si s Pavlem povídal v zasedací místnosti rektorky, jež plnila úlohu šatny.
Z Nové auly v doprovodu jedné z organizátorek vychází nenápadný mladík s velkým pouzdrem na housle. Je to Pavel Šporcl. Zmátl mě jen tím, že v šatně prozatím nechal svůj šátek, bez nějž není žádný jeho koncert úplný. V předsálí auly to už vřelo. Ti, kteří si stihli koupit vstupenky, se nemohli dočkat. Těšili se, že houslového virtuosa spatří „live“. Tou dobou jsem si s Pavlem povídal v zasedací místnosti rektorky, jež plnila úlohu šatny (z toho jsem usoudil, že hudebník a fotbalový team potřebují stejný prostor). Pavel byl milý, vstřícný, a přestože na podobné otázky odpovídal jistě už milionkrát, nedal na sobě znát, že by ho to jakkoli obtěžovalo.
Proč ses rozhodl koncertovat právě na VŠE?
Snažím se lákat mladé lidi, mladé publikum, aby poslouchali klasickou hudbu, chodili na koncerty. Ročně odehraju několik desítek tak zvaných výchovných koncertů a pokládám to za velmi důležitou práci. Pro mě je to navíc radost. Takže se snažím vždy vyjít vstříc, pokud mě požádá nějaká škola, abych tam zahrál.
Máš vystudovanou HAMU, absolvoval jsi mnoho zahraničních stáží u světoznámých pedagogů jako je Dorothy DeLay… Nenapadlo tě studovat něco jiného než hru na housle? Třeba ekonomii…
Ne, rozhodně ne. Když jsem se po základní škole rozhodoval, co dál, měl jsem jen dvě možnosti. Buď konzervatoř, nebo gymnázium. Já se nikdy na nic jiného nespecializoval a housle byly pro mě taková radost. Jsem šťastný, že jsem u toho zůstal. Vždy mě to bavilo a baví dodnes a nic jiného bych dělat nechtěl.
Od pěti let hraješ na housle. Patrně tedy denně několik hodin cvičíš. Zbývá ti čas i na jiné koníčky, než jsou housle?
Housle jsou vskutku můj největší kůň. Spousta lidí mi i závidí, že se můj koníček se stal mou náplní, mou prací, mým živobytím. Je pravda, že toho času není moc, ale rád zajdu do kina, přečtu si knihu, teď je mou velkou vášní mé nové akvárium s rybičkami. Mám zatím jen takové malé, na sto pětadvacet litrů, ale je to fajn, učím se o své rybičky starat.
Taky se ze mě stal amatérský potápěč. Byl jsem nedávno v Rudém moři, což byla naprostá nádhera.
Když jsi zmínil potápění, může houslista provozovat nějaký sport? Nedokážu si představit, že bys hrál volejbal…
Volejbal určitě ne, ale kvůli zádům chodím pravidelně plavat. Rád zajdu do sauny, což není sport, ale člověk se zapotí. Když mám chvilku, klidně jdu hrát tenis, s tím nemám problém. Kdybych se pořád bál o ruce, tak bych se opravdu zbláznil. Na druhou stranu je fakt, že míčové hry raději neprovozuju, to by bylo hodně riskantní.
Byl jsi poctivý student, nebo jsi občas chodil za školu, třeba na konzervatoři nebo na HAMU?
Na konzervatoři jsem nebyl nikdy za školou, jedině pokud jsme se rozhodli celá třída, že odcházíme. Ale že bych se sám jen tak rozhodl, že nejdu do školy, to se nestalo. Já byl dobrý student. Na HAMU jsem už začal hodně koncertovat, a tak jsem měl s pedagogy dohodu, že když hraju, tak do školy opravdu nemůžu.
Asi i díky této píli jsi ve svém věku dosáhl nebývalých úspěchů. Kritika tě miluje, diváci šílí… Pokořil jsi i skladby Paganiniho, což bývá považováno za vrchol houslového umu. Co dál?
Ta práce je nekonečná. Nikdy si nemůžu říct, že už všechno umím. Tím by skončil život. Člověk by se měl učit celý život, pořád je třeba vylepšovat, u každé skladby mám představu, jak ji zahrát lépe.
Navíc houslový repertoár je tak pestrý, že člověk za jeden život nemůže zahrát všechny skladby. Já hrál jedny z nejtěžších, ale to je jen zlomek. Je mnoho nejtěžších skladeb, které jsem ještě nehrál. Problém je teď s časem, protože trvá dlouho, než se něco nacvičí.
Ve své kariéře jsi spolupracoval také s řadou významných lidí. Dirigenti jako Bělohlávek, Ashkenazy… Je nějaká osobnost ve světě hudby, s kterou bys rád spolupracoval? Co Vannessa Mae?
S tou ne, s Vannessou určitě ne. Já to beru tak, jak to přijde. Nemám ani vysněné, že bych nutně musel hrát v Carnegie Hall. Je to určitě cíl a sen všech, ale já to nemám postavené tak, že tam do pěti let musím být. Myslím si, že se tam jednou dostanu, ale není to něco, za čím bych si vysloveně šel. Teď se soustředím na CD, které mám natáčet v Japonsku a mělo by se distribuovat do celého světa. Taky se podívám do Moskvy, do Ameriky, do Německa. Mně stačí, když je hodně lidí v sále, zejména hodně mladých lidí, to jsou mé cíle.
Takže není nikdo, kdo by mohl zavolat třeba o půlnoci, říct Pavle pojď si se mnou zahrát a ty bys vstal vzal housle a šel?
Problém je, že v noci mám vypnutý telefon a cizí čísla nezvedám. Takže by mi mohl nechat vzkaz ve schránce nebo by zavolat mé manažerce. Já bych to zjistil ráno, a pokud by to byla nějaká velká osobnost, tak bych byl určitě šťastný.
V souvislosti s tvou osobou se nedá nezeptat se na tvé šátky. Prý jich máš kolem sto deseti. Byly už všechny na pódiu?
Ne na pódiu nebyly a nechystají se tam, protože se prostě k ničemu nehodí. Ani k oblečení, ani ke skladbám. Snažím si v oblečení udržet určitou laťku a nemůžu na koncert chodit jako strašák. Teď si nechávám šít šátky a košile dohromady, aby doopravdy ladily. Takže většina šátků je doma, ale to neznamená, že je nemám rád. Brzo jich bude sto padesát, budeme slavit.
Dřív jsem si je kupoval jen tak. Ne všechny jsou použitelné, některé jsou moc malé a nedostanu je na hlavu. Některé jsem dostal od fanynek, což si samozřejmě pamatuji.
Chceš na závěr něco vzkázat těm, co koncert uslyší, nebo těm, co se sem nedostali?
Na jednu stranu mám radost, že byl o koncert zájem a na druhou mě mrzí, že se mnozí nedostali. Takže si myslím, že pokud se dnešní koncert vydaří a bude hezká atmosféra, tak není problém, abych se sem zase rád vrátil.
Nahrávání ...
