iList.cz » VŠE bývala „škola pro blbé“

VŠE bývala „škola pro blbé“

23. 3. 2006 | Jaroslav Schejbal |

S Ivanem Mládkem jsme se setkali v Café Churchill nedaleko VŠE. Povídali jsme si o jeho studiu na VŠE, jak se dostal k hraní na banjo nebo proč vystupuje v estrádách na Nově. A proč ho téma jeho diplomky dodnes budí ze sna…

Asi moc lidí neví, že jste vystudoval Vysokou školu ekonomickou. Jak se to přihodilo?

Už na strojní průmyslovce jsem propadl jazzu. A když jsem po roční praxi začal studovat strojní fakultu, rychle jsem poznal, že při mém talentu na techniku mi na této škole moc času na muziku nezbude. VŠE se tehdy přezdívalo „škola pro blbé“, a to mě na ni přilákalo, takovou školu jsem k dixielandu potřeboval. Po půlroce na strojařině jsem si udělal diferenční zkoušky a od druhého semestru jsem začal studovat socialistickou ekonomii. Dlouho jsem se tam ale neflákal. Přišli „muži ledna“ a začali klást důraz na hospodářství. Začali zlobit s „novou hospodářskou soustavou“ a ze školy pro blbé se rychle stala škola s jednou z největších „úmrtností“. Ze čtyřicetičlenné skupiny nás to dotáhlo k promoci jen asi třináct. Že jsem mezi nimi byl i já, to dodneška nechápu.

Jakou jste studoval fakultu?

Studoval jsem na Fakultě politické ekonomie, později ji přejmenovali na Fakultu národohospodářského plánování. Jinak můj směr byla ekonomika práce.

O čem byla vaše diplomka?

Zadání mé diplomové práce mě občas straší ve spaní dodnes. Znělo „Vzájemné vztahy činitelů mzdové diferenciace.“

Co se nevyrobí, nedá se prodat

Studoval jste za komunismu. Jaká komunistická ekonomická moudrost vám uvízla v paměti?

Největší moudrost, jakou jsem si z ekonomie do života odnesl, byl na tu dobu velice revoluční výrok jednoho našeho přednášejícího: „Co se nevyrobí, to se nedá prodat“.

Jaké ze znalostí nabytých na VŠE jste v životě využil?

I ta chabá, na ekonomii získaná, francouzština mi byla dobrá v osmašedesátém, když jsem na čas zmizel do Francie. Pak jsem ještě své skromné ekonomické vědomosti využil po vojně, když jsem asi dva měsíce učil na jedné pražské učňovské škole organizaci a ekonomiku. Potom už se mi začalo z hlavy postupně všechno vypařovat. Dobře jsem si zapamatoval jen jedno – že socialismus je pitomost.

A co kolejní párty? Hrál jste na nich svým kamarádům na banjo?

Bydlel jsem v Praze, tak jsem se žádných kolejních radovánek nezúčastňoval.Ale na banjo jsem se na různých večírcích nahrál spolužákům dost.

Proč jste si vybral právě banjo?

Na banjo jsem jednoho krásného dne uslyšel hrát nějakého vojáka u zatopeného lomu v Babicích u Říčan, kde jsme měli chatu. Do jeho podmanivého zvuku jsem se zamiloval hned na první poslech.

Určitě jste chodil do školy s nějakým známým politikem. S kým a jaký byl student?

Musel jsem se potkávat na chodbách se Zemanem. S Václavem Klausem jsme na sebe museli narážet každou chvilku, protože naše holky (již tehdy stála po boku Václava Klause jeho současná žena Lívia) byly kamarádky – ale přesto si na sebe moc nepamatujeme. Ale velice dobře jsem se poznal s posledním socialistickým ministrem Jaromírem Žákem a nebo s pozdějším ministrem financí Ivanem Kočárníkem. Byli jsme spolu v jednom ročníku a také na měsíčním vojenském cvičení v Mikulově.

A jací byli studenti?

Myslím, že si se mnou neměli moc co vyčítat.

Kam jste chodili jako studenti do hospody?

Do nějaké hospody na rohu dnešní Seifertovy a Řehořovy, dneska je tam banka. Pak do nějaké strašné knajpy v Husinecké ulici. Už se nepamatuji, jak se jmenovaly. Ale také jsme dost často chodili do Nerudovky ke Sluncům a k Bonapartovi.

Používali jste ve výuce počítače?

Když jsem studoval já, tak takový jeden malý dnešní počítač nahrazovala celá takzvaná „strojně početní stanice“ se svými „děrnými štítky“ a děvčaty zvanými „děrovačky“.

Nechtěl byste někdy přijít zahrát na VŠE? Pořádají se tu občas koncerty v Nové aule, byli tu Havelka, Šporcl a další. Jak myslíte, že by vás přijalo studentské publikum?

Nevím, jak by dnešní studenti náš druh humoru přijali. Moje písničky a tak trochu „dada“ mluvené slovo byly původně adresované hlavně studentům. Ti vždycky měli nejvíc smyslu pro recesi, absurditu, mystifikaci. Už jsme pro vysokoškolské studenty dlouho nehráli, ale věřím, že se studenti moc nemění. Teprve praxe hodně z nich otupí. Pak potřebují k pobavení politické podtexty, hluboké myšlenky a „moudra“.

Všichni dobří komici ze sebe dělají „debily“

Ve vašem životopisu jsem se dozvěděl, že jste vynálezcem „guitariana“…

Není to žádný velký vynález. Guitariano je v podstatě rozšířený pianový keyboard, uzpůsobený pro hráče s kytarovou technikou. Má tvar jako normální klasická kytara. Levou rukou tisknete na krku lanka, která simulují struny, aby měl hráč pocit, že hraje na normální kytaru. Pod lanky jsou senzory, ze kterých se přenáší zvuk do zesilovače a reproduktoru v těle kytary. Takže už nemusíte brnkat pravou rukou. Tu máte volnou pro obsluhu jednoduché doprovodné klávesnice. Harmonický doprovod si můžete během první sloky uložit, a pak už se můžete plně věnovat hře na krku. Bližší informace může každý získat na http://www.guitariano.com.

Jak vznikají vaše písně? Jak například vznikla vaše asi nejznámější písnička – Jožin z Bažin?

Na zakázku jedné zlínské kapely. Figurka „Jožin“ byl jejich kapelní maskot.

Která z vašich písní je vám nejmilejší?

Občas si oblíbím melodii nebo text, které pro nás složil někdo jiný. Mám rád několik melodií Petra Zábranského a několik textů Zdeňka Svěráka. Kdyby mě byla milá nějaká moje vlastní tvorba, tak bych byl asi trochu „narcis“, ne?

Nenapadlo vás někdy napsat píseň inspirovanou vaším studiem na VŠE? Jak by se jmenovala?

Promiňte, to mě nikdy nenapadlo. To by asi byla písnička vhodná jen na nějaký večírek ekonomů.

Všiml jsem si, že 25. února jste vystupoval společně se skupinou Děda Mládek Illegal band (DMIB). Už jste spolu vystupovali? Co jim říkáte?

Už jsme spolu vystupovali několikrát a líbí se mi, jak to dělají. Hlavně scat jejich kapelníka Marcela Marka.

Neberete to trochu tak, že vám vlastně ukradli vaše písničky? Nebo jste naopak rád, že někdo vaše písničky hraje? Máte nějakou dohodu s DMIB o autorských právech?

Je přirozenou ctižádostí každého autora, aby jeho věci hrálo co nejvíc interpretů. Žádná dohoda se uzavírat nemusí. Když nezměníte melodii ani text, tak si můžete s písničkou kohokoliv dělat, co chcete. Jen musíte produkci hlásit na Ochraném svazu autorském. Něco jiného je, když si nějakou zahraniční píseň chcete česky otextovat. Pak musíte žádat majitele autorských práv o povolení.

Vždycky, když jsem vás viděl v nějaké estrádě na TV Nova, tak jsem si říkal, že vás je na takové „kraviny“ škoda. Nebo není?

Vymyslet kravinu, které se lidi smějí, je daleko těžší než napsat dobrou písničku. Schválně to sám zkuste. Kravina má ale tu výhodu, že před publikem hned zjistíte, jestli je dobrá nebo ne. Lidi se buď smějí, nebo nesmějí. Zdvořilým potleskem po písničce vás ponechají v nejistotě.

Proč jste vsadil ve svých šou na to, že nejlepší je ze sebe dělat „debila“? Že to lidi přitáhne?

Všichni dobří komici ze sebe dělali debily. Každý trochu jiného. Keaton, Sordi, Seelers, Mr Bean, Burian, Nový, Haas, Holzmann. Vy jste si toho nevšiml? Jakmile si komik začne dávat pozor na to, aby nepůsobil jako debil, tak začne být špatný komik.

Čím se vlastně živíte? Pouze tím, že objíždíte se svými pořady Česko nebo se věnujete ještě něčemu jinému?

Já se v podstatě už živit nemusím. Beru slušné tantiémy za svých 600 písniček, které mám v oběhu. A protože jsem byl pracovitý, beru i slušnou penzi. Přesto stále jezdím po republice s Banjo Bandem a se svým divadélkem, točím televize, natáčím desky, maluji obrázky – ale to všechno ne proto, abych se přiživoval, ale protože mě to i v 64 letech baví.

Jídlo, pití a teplo

Co je pro vás v životě nejdůležitější?

Jídlo, pití a teplo.

Věříte v boha nebo třeba na energie?

Nevěřím v Boha, věřím v přírodu. Nemám potřebu za každou cenu vědět, co mě na tenhle svět „prsklo“. Nepotřebuji si namlouvat pohádky, abych byl vyrovnaný. Smířil jsem se s tím, že přírodě z devadesáti devíti procent pořád ještě nerozumíme. Ale rozumíme jí proti jiným tvorům na zeměkouli přece jenom dost, ne? Třeba proti takové housence.

Byl jste někdy u léčitele?

Byl, se synem. Někteří léčitelé dočasně pomohou, ale sami pořádně nerozumí tomu, co dělají. Někdy můžou i ublížit. Myslí si, že rozumí přírodě víc než doktoři. Ale je fakt, že když už si medicína neví rady, dávají léčitelé nemocným ještě jakousi další šanci.

Jaká je vaše oblíbená kniha nebo film? Co jste viděl a četl naposledy?

Skvělý je ruský film „Svéráz národního lovu“. Začal jsem v poslední době číst několik knih, ale všechny jsem po několika stránkách odložil. Jsem alergický na špatnou češtinu, na špatné překlady. Na druhou stranu jsem také několik knih začal psát a nedokončil je.

Co znamená důsledně převrácená perspektiva v malířství, které jste vynálezcem?

Perspektiva se vždycky na obrazech občas porušovala, jak na těch starých náboženských, tak i v moderním malířství. Já jsem začal asi před dvaceti lety malovat v důsledně převrácené perspektivě. Takovou pitomost opravdu asi nikdo přede mnou a před mým spolupachatelem malířem Jaroslavem Myslivečkem nedělal. Šlo nám víc o legraci než o malování – a ono se to docela chytlo. Tak bychom byli volové, kdybychom v tom nepokračovali.

Jak jste se seznámil se svou manželkou?

Na Vysoké škole ekonomické, studovala o čtyři roky níž ekonomiku průmyslu. Pozor, není to ta, která měla za kamarádku Lívii Klausovou.

Myslíte si o sobě, že jste za vodou?

Ano, v 64 letech si už skoro každý o sobě myslí, že je za vodou. Všechno, co ještě dělám, je ode mne dobrovolný přesčas.

Ondřej Hejma píše: „Ivan Mládek je muzikant a komik, kterého zná každý, ale ve skutečnosti o něm nevíme skoro nic.“ Je pravda, že si chráníte svoje soukromí a proč to děláte?

Stačí, když schválně neoblézám všechny redakce, nevodím tam svoje ženy, děti, milenky a maminky, když odmítám doma točit s různými Prásky a dalšími podobnými pořady, které vám lezou do baráku. Prostě nebaví mě zbytečně exhibovat a tahat do své profese rodinu. Je to komické, že s takovýmto normálním přístupem se dneska člověk stává skoro divným.

„Ale to hlavní se stejně odehrává v hospodě U nádraží,“ píše o vás dál Ondřej Hejma v krátkém medailonku. Můžete nám přiblížit onu tajemnou hospodu U nádraží?

Není na ní nic tajemného, ale je tam všechno, co potřebuji. Mají dobré plzeňské pivo, zavináče, utopence, chodí tam příjemní štamgasti a hlavně – mám to domů jen sto metrů.

Sbíráte anekdoty, nechcete dát nějakou k dobru speciálně pro SL?

Nezlobte se, na žádnou si nevzpomínám, ale žádná škoda, k anekdotě patří smích a ten písemně vyzní nepřirozeně.

Ing. Ivan Mládek se narodil 7. února 1942 v Praze. Vystudoval strojní průmyslovku. Půl roku studoval na Fakultě strojní ČVUT, odkud však přestoupil na VŠE… Hudbě propadl již na střední škole a po dokončení VŠE v roce 1967 se jí začal věnovat naplno. S manželkou Evou mají osmadvacetiletého syna Štěpána, který je právník.