Vzpomínej a možná přežiješ!
NezařazenéAčkoli jsem nikdy netíhla k alternativnímu divadlu, osud tomu nějak chtěl a já jsem se opět ocitla v hledišti divadla Disk, tentokrát na představení, které si připravili studenti oboru Alternativní a loutkové divadlo ve spolupráci se svými polskými kolegy.
Ačkoli jsem nikdy netíhla k alternativnímu divadlu, osud tomu nějak chtěl a já jsem se opět ocitla v hledišti divadla Disk, tentokrát na představení, které si připravili studenti oboru Alternativní a loutkové divadlo ve spolupráci se svými polskými kolegy.
Hra se dělí na dva celky – Paměť krajiny a Krajina paměti, přičemž by vám druhá část měla udělat v hlavě jasno, pokud jste během té první něčemu neporozuměli. Musím se přiznat, že já jsem měla v hlavě zmatek docela veliký, vše mi začalo dávat smysl až díky pomoci jedné z účinkujících. Hra je náročnější možná i proto, že dialogy jsou dvojjazyčné. Pokud jsem dobře rozuměla, většina z nich, které byly v první části řečeny česky, byly v druhé zopakovány polsky a naopak. Obecně si ale myslím, že smysl a význam alternativního divadla, a obzvlášť toho „diskáckého“, závisí z velké části na tom, jak ho který divák uchopí.
V prvním dílu hry nazvaném „Vlak Samuela a Richarda“ sledujeme tyto dva hrdiny na jejich cestě, při níž poznávají spoustu nových lidí, míst i situací. K mladíkům si přisedá dívka Dora, která se vrací domů, příběh se tedy začíná rozvětvovat. Další zajímavou postavou, jejíž osud pro mě byl jedním z nejvíce srozumitelných, byla Anabelle. Mladá žena, která měla s muži prostě smůlu, se pokouší spáchat sebevraždu. Není však natolik silná, aby se jí to podařilo. K jejím slovům „Muži se nemilují proto, že jsou zamilovaní, ale proto, že jsou vzrušení.“ už asi nemusím a ani nechci nic dodávat.
V druhé části představení s názvem „Vlak Julie“ pozorujeme hru očima dívky z protijedoucího vlaku. Objevuje se zde také spousta postav, které už známe z první části. Nyní je však vidíme jako dospělé a můžeme si tedy jen domýšlet, jak a jestli spolu některé scény z první a druhé části souvisí. U spousty výjevů z představení vlastně nevíme, jestli se vůbec doopravdy staly, nebo jestli se nám to jen zdálo.
Přestože jsem měla k alternativnímu divadlu vždy jakýsi odstup, bála jsem se, že se při tak dlouhé dvojdílné hře přestanu po čase soustředit, a přestože polštině téměř nerozumím, musím přiznat, že se mi představení líbilo a nějakým způsobem dokázalo udržet moji pozornost. Možná i proto, že s každou novou scénou jsem si postupně jako puzzle skládala dohromady celek.
Nahrávání ...
