Na koni začala Kateřina Krpatová z Národohospodářské fakulty jezdit
už jako malá. Co ji přitáhlo k parkuru, proč nemá ráda ostruhy a jak si
vybírá koně, řekla Studentskému listu v následujícím rozhovoru.
Kdy jsi začala jezdit na koni?
Úplně původně s kamarádkou na dřevěné koze na chalupě. Pak jí táta
koupil poníky a později jsme chodily do sousední vesnice na huculy. V Praze
jsem potom jezdecké kluby střídala.
Jak jsi zjistila, že chceš jezdit zrovna parkur?
Mě to vždycky fascinovalo. Jednou bych se ale chtěla věnovat všestrannosti.
To se první den jede drezurní úloha, druhý den je terénní zkouška a
třetí den parkur. A právě na prvním místě je u mě cross country, kdy
se skáče přes přírodní překážky.
Co je při parkuru důležitější – dobrý kůň nebo dobrý
jezdec?
Spousta lidí si myslí, že nejdůležitější je se nějak udržet v sedle.
Ale hodně záleží i na přiježděnosti koně. To znamená, že každý
parkurový kůň musí mít drezurní průpravu, aby správně reagoval na
pobídky. Nestačí, když pouze dobře skáče. Co se týče jezdce, není to
tak, že by se vozil. Naopak, jeho fyzická kondice musí být výborná,
protože zajet jeden parkur je téměř jako zaběhnout celý maraton. Jezdec
totiž střídá pracovní a lehký sed podle toho, zda zrovna skáče přes
překážku, promýšlí obraty a nájezdy na překážky. Nejlepší průprava
je pak třeba běhání. Celkově fyzická a psychická kondice člověka
i koně musí být dobrá.
Jaký panuje mezi koněm a jezdcem vztah?
Moje idea je, že nejlepší je mít svého koně, se kterým máš navázaný
vztah. Pokud si kůň a jezdec nedůvěřují, spolupráce nemůže být nikdy
dobrá. Praxe ve sportovních stájích je ale většinou taková, že si koně
koupí, natrénují a přeskáčou pár parkurů a prodají dále. Ten vztah se
pohybuje pak spíš na pracovní rovině.
Máš svého koně?
Nemám, protože na střední škole jsem na to neměla čas. Také jsem
původně myslela, že budu studovat v zahraničí. Ale rozhodně jednou koně
budu mít. A nejenom jednoho.
Jak drahý je takový sportovní kůň?
To je strašně individuální. Třeba kůň na olympiádu stojí až dva
miliony eur. Ale hříbě teplokrevníka se dá sehnat i za dvacet tisíc. Cena
sportovního koně pak začíná na tři sta tisících, pokud už tedy něco
umí a má za sebou výkonnostní zkoušky.
Když nemáš svého koně, jak si vybíráš, na kterém budeš
jezdit?
Pokud mám možnost, vybírám si podle bystrosti, pozornosti. Jinak mi ho
přiděluje trenér. Koně většinou nejsou moc chytří. Poměr mozku a zbytku
těla prostě není příznivý. Oni jednají instinktivně – slyší něco
zašustit v křoví, leknou se a běží, kdežto člověk nejdřív
vyhodnocuje.
Jsou nějaké předpoklady, které kůň musí mít, aby mohl
skákat?
Je důležitá vyvážená tělesná konstituce. Co se týče povahy, je
potřeba nebojácnost a odolnost proti stresu při závodech. To se nám
například jednou stalo, že začalo pršet, diváci roztáhli deštníky, a my
jsme nevyjeli. Naši koně totiž deštníky neznali a polekali se.
Musí mít předpoklady i jezdec?
Jezdec by se taky neměl bát. Nesmí si připouštět, že se něco stane.
Jakmile znervózní, přenáší se to i na koně. Důležitá je ale
i technická stránka. Skákání není o tom sednout na koně, vzít bičík
do ruky a jet.
Jak je to s hlídáním váhy?
Jezdec by neměl vážit příliš, protože by koně nadměrně zatěžoval.
Nakonec jezdec sám při parkuru cítí, když kila přebývají.
Účastníš se i závodů. Už se ti podařilo výrazněji
uspět?
Já jezdím hlavně pro radost. Mám ráda hobby závody (startují jezdci
i bez licence). Tam jde vidět, že to lidi baví. Na oficiálních závodech
kolikrát pozoruji, jak jsou děti nucené, jak plní nesplněné sny rodičů.
Ale pár těch stužek mám doma taky.
Myslíš, že je to nebezpečné?
Není to bezpečný sport. Padá se. Díky tomu, že koně jednají
instinktivně, je s tím potřeba počítat. Ale říká se, že kdo nepadá,
ten nejezdí. Já třeba nejvíc padala ze sousedovic poníka.
Co se ti na skákání líbí?
Když to všechno klapne. Když to zajedeš, jak máš, když to koni i jezdci
sedne. A celkově výhodou jezdeckého sportu je, že tam není žádný
věkový limit.
A co se ti naopak nelíbí?
Kolikrát ten stres, protože na závodech je to hektické. Anebo když se jdu
podívat na základní soutěž a vidím, že jezdci používají ostruhy.
Ukazují, že mají na to, aby si koupili svého koně, ale nechávají si ho
jezdit trenérem, pak si na něj sednou, přejedou parkur, zaryjí do něj
ostruhy a já slyším, jak ten kůň hekne… to mi vadí. To se úplně
vytrácí ta grácie. Mám pak pocit, že bych to zajela lépe. A bez
ostruh.
Je pravda, že z koňského hřbetu vypadá svět jinak?
Definitivně. Je hezčí, vidíš to všechno seshora. Člověk se povznese.
A nemusíš chodit pěšky.
Parkur
Jezdecká disciplína, kdy se skáče přes překážky, odstupňované od
devadesáti do 160 centimetrů.
Bodování: podle dvou tabulek A a C, nejvíc se používá
tabulka A
Penalizace: shození překážky, překročení povoleného
času, odmítnutí poslušnosti, pád jezdce
Zkoušky: výkonnostní zkoušky koně a základní zkoušky
výcviku jezdce (předvedení koně, drezura, parkur a teoretická část)
