Indie. Země kulturně velmi barevná a zajímavá. Také ale země plná špíny a znásilnění. Říká se, že ji buď milujete nebo nenávidíte, nic mezi neexistuje. Mou touhu navštívit tuto jihoasijskou zemi odstartoval výměnný pobyt v Malajsii, kde je indická menšina velmi početná.
Nakonec jsem se vlivem okolností rozhodla Indii poprvé navštívit trochu netradičně – odjela jsem tam na tříměsíční pracovní stáž v rámci studia. Většinu času jsem strávila v bombajské pobočce Czech Trade, kde jsem měla možnost pracovat také s místními, což mi dalo příležitost více se dozvědět o tamní kultuře.
Pokud si myslíte, že jsem v Bombaji bydlela ve vlastním apartmá s vymoženostmi vyspělého světa, tak jste vedle jak ta jedle. Tamní trh s nemovitostmi je jedním z nejdražších na světě, občas srovnávaný třeba s New Yorkem. Skončila jsem ve sdíleném bytě na jihu města, kde jsem žila se čtyřmi indickými děvčaty. Jedinou jeho výhodou byla poloha, pláž jsem měla jen několik metrů daleko.
Odlišnost přitahuje pohledy místních
Procházka Bombají je opravdu silný zážitek. Je to město plné lidí, aut, hluku a občas i špíny. Když jdete po ulici, všichni na vás s velkou pravděpodobností budou zírat. Není jen kvůli tomu, že se jim třeba líbíte, ale prostě a jednoduše proto, že jste odlišní. Zvláštní je, že když se s někým setkáte pohledem, ten člověk se na vás ani neusměje. Ještě zvláštnější je, že na ulici téměř nepotkáte ženy. Většina z nich tráví celý den doma, kde uklízí, starají se o děti a vaří. Toto jsou právě i důvody, proč indické ženy skoro nepracují. A pokud místní poznáte blíž, zjistíte, že jsou moc milí a také velmi pracovití.
Během stáže jsem se dostala i k cestování. Hned první víkend jsem se vydala na téměř tříhodinovou prohlídku do druhého největšího slumu v Asii – Dharavi, který se nachází právě v Bombaji. Od výrobny keramiky jsem prošla přes výrobnu riflí až po třídírnu odpadků. Viděla jsem lidi, kteří žijí v domech o velikosti jednoho pokoje, často v místech, kde vám kouří přímo do oken. I přes to všechno byli tito lidé jediní, kteří se na mě usmívali.
Dostala jsem se ale i mimo Bombaj. Se skupinou lidí jsem jela večerním vlakem dvě hodiny za město. Následoval další tříhodinový převoz autem, které nás zavezlo do horské vesničky. Tam jsme ulehli do spacáku na podlaze v kuchyni místního domu a za pár hodin už nás probudil majitel, když nám asi metr od hlavy připravoval snídani na ohni. Čekal nás výstup na nádherný vrcholek Harishchandra, který nabízí výhled do dvě stě metrů hlubokého údolí.
Nové Dillí – moderní i špinavé
Velkým zážitkem byla také účast na jedné z oslav indické svatby zvaném sangeet. Tato oslava zahrnuje taneční vystoupení nevěsty, ženicha i jejich rodin. Typické pro ni je také, že si ženy nechávají pokreslit ruce hennou. Jak jsem zmínila, Indové někdy nevyjadřují emoce, ale tahle oslava byla výjimkou potvrzující pravidlo.
V rámci stáže jsem se podívala také do indického hlavního města – Nového Dillí. Je to město plné kontrastů. Nová část je opravdu moderní a čistá, když ale přejedete do starého Dillí, je to jako jiný svět – spousta lidí, hluku a špíny. Tady jsem se v Indii cítila asi nejméně bezpečně, ačkoliv se mi tam vlastně nic nestalo. S tímto místem se zároveň pojí malé doporučení: než vlezete do tuk tuku, domluvte si s řidičem cenu, i když se k tomu nemá.
Možná je můj pohled na celou Indii zkreslený tím, že jsem skoro celý svůj pobyt strávila ve městě, které je poměrně rozvinuté ve srovnání s jinými a velmi bezpečné. Každý si ale musí o této zemi udělat vlastní obrázek. Při nejhorším zjistíte, že to není nic pro vás. A ještě jedna poznámka na konec – kývání hlavou do stran vypadající jako nesouhlas je ve skutečnosti přitakávání.
autorka je členkou Klubu cestovatelů VŠE
foto: archiv Veroniky Mitrengové
