Na břehu řeky Lité žila stařena. Její věk se dal určit podle vrásek, které brázdily její tvář. Jako letokruhy stromu se jí do tváře zapisoval životní příběh. V okolí se jí všichni báli. Široko daleko se o ní nesly pověsti, že je ve spojení s temnou silou, která má nesmírnou moc. Nikdo dokonce neznal ani její pravé jméno, všichni jí říkali Zeměžluč. Toto jméno jí dal jeden poutník, který ji přišel požádat o vodu.
Na břehu řeky Lité žila stařena. Její věk se dal určit podle vrásek, které brázdily její tvář. Jako letokruhy stromu se jí do tváře zapisoval životní příběh. V okolí se jí všichni báli. Široko daleko se o ní nesly pověsti, že je ve spojení s temnou silou, která má nesmírnou moc. Nikdo dokonce neznal ani její pravé jméno, všichni jí říkali Zeměžluč. Toto jméno jí dal jeden poutník, který ji přišel požádat o vodu. Stařena uchopila do ruky hůl a lehce se jí dotkla země. Z rozpukané země začala prýštit nazelenalá tekutina a ona pravila: „Pij žluč naší země poutníku, ať poznáš hořkost života, vody je pro tebe škoda.“
Od těch dob jí nikdo neřekl jinak než Zeměžluč. Lidé kolem ní chodili tiše a její jméno znělo pouze šeptem. Stařena téměř nevycházela ze svého domu a lidé byli rádi, že se s ní nemusí setkávat. Jednoho jara přišly velké záplavy. Lité se rozvodnila tak, jak to nikdo nepamatoval. Zaplavila pole a hladina se začala přibližovat k prvním domům. Lidé měli strach o své životy a někoho napadlo, že půjdou požádat Zeměžluč o pomoc. Několik těch nejodvážnějších se vydalo s dary k jejímu domu. Zaklepali na dveře, ale odpověď nepřicházela. Zkusili to znovu, ale stále se nikdo neozýval. Když už pomalu odcházeli s nepořízenou, slyšeli pomalé kroky, které mířily ke dveřím.
Dveře se otevřely a v nich stála Zeměžluč. Temné oči a vrásčitá tvář jako by ztělesňovaly cosi zlověstného. „Pojďte dál,“ řekla stařena a oni vstoupili do domu, kde nikdo z nich předtím nebyl. Viděli však jen holé stěny, žádný nábytek ani koberce. Nic, jen podivné nápisy na stěnách, které byly napsány písmem, jež nikdo z nich neznal. „Vím, proč jste přišli, ale vaše trápení ještě není ani zdaleka u konce,“ pravila Zeměžluč a vyzvala muže, aby se posadili na holou zem. V místnosti se začalo stmívat a nápisy na stěnách jakoby vystupovaly na povrch v té podivné hře světla a stínů. „Otrávili jste naši zem, vysáli jste z ní život a ona umírá. Matka země je u konce svých sil a pokud zemře, zemřete s ní,“ řekla Zeměžluč.
Muži cítili, jak mrazivý chlad obchází jejich srdce. Báli se. Smrt svým lehkým dotykem zasáhla jejich těla. A najednou si to uvědomili. Ta myšlenka byla stále s nimi, ale nikdo si ji nepřipustil. Teď však pochopili, Zeměžluč je smrt, celý jejich život byla s nimi, tak blízko, že se jí mohli dotknout. Celý život to cítili, ale nebyli schopni si to uvědomit. A najednou cítili úlevu. Vteřinu před tím, než přívalová vlna zasáhla vesnici a pohřbila v ní vše živé, se jejich srdce radovala. Vždyť znají smrt a ona zná je…
