Paní Kalínská patřila mezi vyučující, na něž studenti
nezapomínají. Myslím, že spíše v dobrém. A naopak studenty paní
Kalínská nebrala jako jeden xname vedle druhého, ale jako partnery. Tady bych
mohla svoji vzpomínku skončit, protože obsahuje to hlavní.
Potom je tu ale ještě pár osobních, o které bych se chtěla podělit.
Třeba proto, že paní Kalínská byla v tom davu na VŠE jednou z mála,
u níž vím, co psát. Jednak mne učila. Na přednášky Mezinárodního
obchodu jsem příliš nechodila, ale třináct cvičení patřilo během
bakalářského stupně k tomu nejzajímavějšímu. Ne, nebyly těžké, ani
nekladly příliš požadavků. Chtěla se po nás diskuse, dovednost odborně
argumentovat. Poprvé a na nějakou dobu naposledy.
Co je ale důležité, paní Kalínská studentům naslouchala. Ptala se na
naše postoje, zajímalo ji i to, čemu se věnujeme mimo školu. Znala nás
jménem a pamatovala si, co jsme řekli. Drobnosti, zdaleka však ne
samozřejmé. Byla nekompromisní a dokázala mít na seminářích klid, aniž
by měnila svůj poklidný tón hlasu.
Byla upřímná. Co na srdci, to na jazyku. Vyprávěla tak, aby její
příběh působil jen tak rádoby mimochodem. Navzdory své autoritě se
nebála říct, že něco neví, a zeptat se studentů. Také trochu
kontroverzní. Pravděpodobně nikdo z mých spolužáků si doteď není
jistý, zda bylo její někdejší oznámení „doslechla jsem se, že existuje
jakýsi Borec“ myšlené vážně či ironicky.
V hlavě mi ale zůstalo především jedno páteční odpoledne
z loňského listopadu, o němž jsem už tolika lidem tolikrát vyprávěla.
Ekonomka zela prázdnotou a já šla paní Kalínské vyprávět o Litvě.
Měla o to takový zájem. Ještě cestou na Žižkov jsem v mobilu narychlo
vyhledávala nějaké ekonomické aktuality. Abych zvládla vést plnohodnotnou
debatu.
Ještě než za mnou zaklaply dveře, řekla, že má hned na úvod zásadní
otázku. „Jste židovka?“ Několikrát se omluvila, že prý zvědavost.
Omlouvala se vůbec často. Když se při rozhovoru napila, když nabídla
nějaký názor – obvykle hned dodávala, že to samozřejmě není nijak
důležité, ačkoliv má co dodat. To odpoledne se ptala na úplně jiné věci
než všichni, koho můj rok v Pobaltí doposud zajímal. Také vzpomínala na
své studium v Rusku a pak jsme přešly k současné eurosituaci. Slíbila
jsem, že se někdy opět zastavím. To jsem bohužel nestihla.
