iList.cz » Zimbabwe – země plná rozzuřených černochů?

Zimbabwe – země plná rozzuřených černochů?

22. 6. 2003 | Tereza Němečková | titulní obrázek

Zimbabwe patří mezi mediálně „provařené“ africké státy. Stárnoucí Mugabe a jeho politika boje černochů za svou půdu, vyvražďování bílých farmářů, sucho, bída, hlad, AIDS… To vše jsou témata, která se ve spojení se Zimbabwe objevují v evropských médiích nejčastěji. Na jednu stranu to v klidné evropské duši vyvolává pocit strachu a nebezpečí z víceméně neznámé země, kterou očividně vede do záhuby jeden přestárlý politik. Na druhou stranu to ve vás vyvolává zvláštní touhu po poznání. Je mediální obraz Zimbabwe odrazem reality? Vraždí tam všichni černoši bělochy doslova na potkání? A co bída a hlad? Je tam situace tak špatná, jak ji popisují mezinárodní organizace nebo tak dobrá, jak si ji chválí Mugabe? A v neposlední řadě se cestovatelská duše zeptá: řadí se Viktoriiny vodopády skutečně mezi ty nejkrásnější na světě?

Po pár měsících strávených v Botswaně, kde jsem nabyla dojmu, že bílá tvář je v Africe až neskutečnou výhodou, jsem sebrala odvahu a vydala se, tentokrát s napůl zimbabwským doprovodem, pokoušet své štěstí právě do Zimbabwe. Pochybnosti se však stejně objevily: vrátíme se živí, s nějakou modřinou nebo šrámem způsobeným africkými vidlemi? Nebo nám v tom nejlepším případě budou scházet jen peněženky a fotoaparáty? Má představa o Zimbabwe byla ryze ovlivněná evropskými médii.

Čeština hlavního imigračního úředníka vám zvedne hladinu adrenalinu

Už při vstupu do země jsem v duchu poděkovala štědré rozvojové pomoci a spolupráci, která se za dob komunistů mezi Československem a lehce socialisticky laděným Zimbabwe rozvinula. O problémech s vízy pro Čecha jsem se na těchto stránkách už jednou zmiňovala, Zimbabwe není výjimkou. Víza potřebuje každý, kdo pochází z jiného kontinentu, a spravedlnost naboří ještě fakt, že někdo si je může zakoupit na hranicích, jiný si na ně musí vystát frontu na některém zastupitelském úřadě. Zkuste hádat, do jaké skupiny patří Češi?

Cesta do Zimbabwe byla moje první africká cestovatelská zkušenost a já si zapomněla předem zjistit podrobnosti. Nenapadlo mě, jak krutá může být dnes odměna za tu spoustu zimbabwských studentů, kteří v naší zemi během 80. let získali kvalitní vzdělání. Stalo se, nabízela jsem se tedy na hranicích za jeden vstup do země plných 30 USD, ale odmítali je přijmout! Bránil jim v tom můj původ. V Africe vás vždycky potěší, když potkáte někoho, kdo navštívil Československo či tam dokonce studoval a něco si i pamatuje z češtiny. Nedovedete si však představit, jaká radost vás zahltí, pokud ta osoba je na postu hlavního imigračního úředníka na hraničním přechodu v Plumtree. Měla jsem veliké štěstí, do země jsem se dostala, ale zdaleka to nebylo naposledy, kdy moje hladina adrenalinu vyšplhala hodně vysoko.

Neroztáčejte inflační spirálu

V Zimbabwe vás na první pohled upoutají plakátky, které visí na každé výloze obchodu a které všem turistům doporučují dojít si do banky, pokud si chtějí vyměnit peníze. Zprvu jsem to nechápala: chtějí tím naznačit, že jsou chytřejší než západní turisté, kteří se do jejich země odváží vstoupit? Hned v bance jsme zjistili, v čem je „jádro pudla“. Banky tehdy nabízely kurz k jedné botswanské pule deset zimbabwských dolarů, ale hned po opuštění banky jsme zjistili, že naprosto na každém kroku nás zastavují lidé, ukazují nám své kalkulačky a chtějí nám tak nabídnout směnu peněz, která by nás vyšla neskutečně výhodněji – jedna pula za devadesát zimbabwských dolarů. Pokud tedy neuposlechnete výzev vlády, pak se vám rázem zdá, že jste se ocitli v cenovém ráji. Černé svědomí se ve vás ozve až za okamžik. To si totiž uvědomíte, že díky černému trhu, který jste právě podpořili, jste také podpořili roztáčení inflační spirály, která dělá z už tak chudých ještě chudší, že vlastně zanecháte téměř desetkrát méně peněz v zemi, která je na první pohled tak moc potřebuje. Ale kdo by šel zpět za překupníky a vracel tak dobře nakoupené peníze?

Pro zdokumentování nízké cenové hladiny i pro Čechy nabízím popis našeho prvního oběda. Vybrali jsme si super vypadající obchodní centrum v Bulawayo, což je jedno z největších zimbabwských měst. Rázem jsme si připadali jako v Evropě, na první pohled žádné velké odlišnosti. Po proběhnutí všech obchodů, kde by se dalo kvalitně a zároveň i velmi levně nakoupit, jsme si zašli do malé restaurace na oběd. Bylo něco po 11. hodině dopoledne a servírka, zjevně překvapená bíločernými turisty, nám s úsměvem podala jídelní lístek. Vybrali jsme si každý podle své libosti, jen podotýkám, že ceny tam uvedeny nebyly. V Zimbabwe je inflace tak vysoká, že se to asi nevyplatí. Obsluha za námi přišla asi po patnácti minutách, opět s úsměvem, a na papírek si zapsala naše přání. Po zhruba další čtvrthodině nám sdělila, že vybraná jídla zrovna nemají. Začali jsme něco tušit, ale nezbývalo nám nic jiného, než se pokusit objednat si znovu. Nemá smysl v tomto bodu příběh příliš prodlužovat, nakonec jsme si objednali sendviče s Coca-Colou a velkou zmrzlinou. Ve třech jsme zaplatili něco okolo našich 50 Kč. Po dvou hodinách jsme restauraci opustili, spíše přejedení než najedení. Zjistili jsme, že náš výlet po Zimbabwe dostává okamžik od okamžiku nádech skutečného dobrodružství.

O ubytování se vám postará ministerská úřednice

Hlavním cílem našeho výletu byly samozřejmě Viktoriiny vodopády. Byli jsme ve velkém městě, hledali jsme tedy nějaké služby nebo alespoň informace pro turisty. A našli je – na ministerstvu pro turistiku. Překvapilo nás to, ale potřebovali jsme poradit, kde přespat, a tak jsme se na ministerstvo vypravili. Svým vybavením kanceláře rozhodně nepřipomínaly ministerstvo, ale byl tam telefon, kterým se dalo zavolat i do jiného města. Nám se to předtím z veřejné telefonní stanice nepodařilo. Ovšem služby byly nad očekávání vynikající. Paní nám zavolala do jednoho národního parku, tam nám zařídila přenocování přímo uprostřed divočiny za zhruba 30 Kč na osobu, dokonce nám zajistila i druhou noc ve Victoria City, což je městečko přímo u Viktoriiných vodopádů. O kvalitě ubytování jsme sice nic netušili, její ochota nás ale tak mile překvapila, že jsme nabídku ihned přijali. Paní se sice trochu zarazila, když zjistila, že nemáme vlastní dopravní prostředek, že po zemi stopujeme, ale zachovala klidnou hlavu, popřála nám šťastnou cestu a my, i když lehce otřesení jejím překvapením z našeho zvoleného způsobu cestování, jsme vyrazili hledat národní park, kde jsme měli přespat.

Na cestě Coca-Cola a čokoláda, kvalitně se nikde nenajíte

Stopování je nádherné dobrodružství kdekoliv na světě, jako běloši to však v černém Zimbabwe vnímáte ještě s větším napětím. Lidé nás opět mile překvapili, dostali jsme se do parku vzdáleného něco kolem 250 km za zhruba tři hodiny. Pravdou je, že ten chlápek, co nás vezl na korbě svého auta, to hnal v průměru 150km rychlostí. Svezli jsme se rovněž starým Peugeotem, který by si v Evropě jistě zasloužil čestné místo v některém muzeu a sama automobilka by byla určitě pyšná, že tak staré vozy ještě někde po světě jezdí. Jen jsme trochu pozapomněli na občerstvení na cestu. Ve vesnicích si totiž koupíte tak láhev Coca-Coly, mají i láhev zelené limonády, většinou tam najdete nějaké pečivo, jedny sušenky či jednu čokoládu. Toť vše. Nedostatek potravin je v Zimbabwe očividný. Po celé jižní Africe narážíte v obchodech na jihoafrické výrobky, v Zimbabwe ne. Zřejmě Mugabeho národní hrdost nedovolí zahraničním společnostem v jeho zemi podnikat, vždyť Zimbabwané jsou přece soběstační. Nepřipomíná vám to něco? Každopádně my jsme se během našeho pobytu kvalitně nenajedli nikde. Jak to asi řeší lidé, kteří tam žijí celý život a navíc nemají tak nabouchané kapsy penězi, jako jsme měli my? Jeden náš zachránce, který nás svezl kousek cesty, si řekl o 300 zim dolarů. Dali jsme mu 1000 za tři z nás, pochopili jsme ho trochu jinak, a on měl až dětskou radost. Jak by ne, když jen láhev Coca coly stála celých 90 zim dolarů.

Vodopády v nejsušším období

Turistům má Zimbabwe opravdu hodně co nabídnout. Úžasné národní parky, kde vidíte naprosto stejná zvířata jako v sousední Botswaně – slony, lvy, žirafy, hrochy, leopardy, zebry, … – ale zhruba tak za pětinové vstupné. Vrcholem jsou Viktoriiny vodopády. Ten nejnižší má něco přes 70 metrů, ten nejdelší dosahuje až přes 100 metrů. Pokud máte opravdu hodně nabité peněženky, můžete se nad nimi proletět v rogalu, skočit si bungee jumping z mostu spojujícího Zimbabwe se Zambií či přeletět nad vodopády v helikoptéře. Nám stačil pohled ze země a ničeho nelitujeme.

Za samotný vstup zaplatíte 20 USD. My jsme vodopády navštívili v srpnu, tedy dá-li se ještě v tomto regionu rozlišovat nejsušší období, tak to bylo právě v něm. Vody nebylo mnoho. V sousední Zambii se nám pak o měsíc později stalo, že voda již nebyla téměř žádná. Zprvu nás to zamrzelo, tentokrát za 10 USD a vidíte jen holé skály, ale pak jsme přišli na spásnou myšlenku, přebrodit řeku po okraji vodopádů a dostat se tak až na Livingstone Island, čili ostrůvek, který odděluje zimbabwskou a zambijskou část Viktoriiných vodopádů. A pohled shora byl úchvatný.

Kamenní hroši se ohně nebojí

Pokud se teď někdo ptáte, jak to dopadlo s naším ubytováním, pak vás asi překvapím. Bydleli jsme ve vládních bungalovech naprosto prvotřídní kvality, v národním parku jsme si navíc na brzkou ranní dobu objednali terénní auto s průvodcem, který nám ukázal, jak vstávají divoká zvířata. U Viktoriiných vodopádů jsme nakonec strávili noc v chatce, která stála hned u břehu Zambezi River – řeky, jež obestírá pověst řeky plné nebezpečných hrochů. Není to jen pověst, hroši tam opravdu jsou, ale jak moc jsou nebezpeční, to jsme si naštěstí nevyzkoušeli. Rozdělali jsme si večer na břehu oheň a tajně doufali, že se ohně, stejně jako ostatní zvířata, hroši bojí. Až o několik týdnů později mi kdosi prozradil, že hroši jsou nebezpeční právě tím, že oheň zadupávají a pokud přitom narazí na člověka, dokáží ho prý i zabít. A to vypadají na první pohled tak nevinně a kamenně.

Zimbabwe rozhodně není země plná rozzuřených černochů. Většina jejích obyvatel má totiž zcela jiné problémy: jak nakrmit své děti, jak přežít do druhého dne, na politiku jim tak moc času nezbývá. Bílý člověk je tam sice symbolem peněz, jako ostatně všude v Africe, ale rozhodně vás proto nebudou zabíjet. Bohužel musím jen potvrdit domněnky mezinárodních organizací, že několik miliónů lidí je tam bezprostředně ohroženo hladomorem. My jsme se pohybovali po vesnicích, které aspoň stály u nějaké té komunikace, jak to ale vypadalo o několik kilometrů dál? Již několik let trvající sucho problém jen zhoršuje. Za samostatný článek by stál i popis toho, co si pod pojmem epidemie AIDS v Zimbabwe, a vůbec v celé Africe, představit. Každopádně cením si toho, že jsem v sobě odvahu našla a do tak krásné země se, i když jen krátce, podívala. Ať žije naše rozvojová pomoc!