Jako průvodce nevidomé atletky jsem se dostal až do Pekingu, kde se ve dnech 7. – 17. září 2008 uskutečnily XIII. letní paralympijské hry. Během deseti dnů naše výprava bojovala o medaile a nakonec se stala 16. nejúspěšnějším celkem. O jednom z těchto dnů jsou následující řádky.
Jako průvodce nevidomé atletky jsem se dostal až do Pekingu, kde se ve dnech 7. – 17. září 2008 uskutečnily XIII. letní paralympijské hry. Během deseti dnů naše výprava bojovala o medaile a nakonec se stala 16. nejúspěšnějším celkem. O jednom z těchto dnů jsou následující řádky.
Den pro mě začíná vlastně už večer. Většinou se mi zde totiž nechce spát. Na první pohled jsem se s časovým posunem relativně srovnal, ale je to spíš vynucené, tudíž dělám cokoli jiného, jen abych nemusel zalehnout. Vždyť ve dvě hodiny v noci je teprve osm večer doma!
Obvykle se vstává kolem osmé, dnes se však budíme o nějakou hodinku dřív, vždyť nás – mě a nevidomou atletkou, jíž jsem průvodce – čeká krátce po desáté hodině závod. To úsilí vyhrabat se z postele (už jste někdy vstávali ve 2 ráno?) a hlavně být fit a svěží na minutu M.
Po ranní hygieně následuje opravdu velmi lehká snídaně. Jídlo je tu v paralympijské vesnici (předtím olympijské) takřka bez komplikací, stejně jako vše ostatní. Obrovskou snahu vyhovět vidíte od domorodců na každém kroku. Z devadesáti tisíc zájemců dostalo šanci pomáhat 4 400 z nich. Takřka vytrvale se většina usmívá a chce pomoci, i když někdy samozřejmě slepě poslouchá rozkazy, jejichž smysl sama nechápe.
Ptačí hnízdo bralo dech
Po snídani jedeme na stadion. Pendlem je to tak deset patnáct minut, i když po pár krocích z vesnice je Ptačí hnízdo vidět a zdá se blízko. Jenže je to stavba tak obrovská, že první pohled klame. Hnízdo je vážně úchvatné a slovy se těžko popisuje. Ale přeci jen, představte si, jak do něj vstupujete a vítá vás takřka naplněné hlediště (a to je to „jen“ paralympiáda!). To i otrlejším povahám než jsem já přeběhne mráz po zádech.
Za chvíli jsem si zvykl a již mnohem uvolněněji zamával prvním řadám. Ty jako by na něco podobného čekaly a gesto nadšeně opětovaly. S některými Číňany jsem se setkal i pohledem, ti pak doslova zářili. Závod proběhl a věřte tomu nebo ne, já těch osmdesát tisíc vůbec nevnímal. Jen dráhu, soupeřky a dostat se s Mirkou co nejdřív do cíle.
Vyklusávali jsme se na rozcvičovacím stadionu, kde před závodem proběhla také mírně nervující první svolavatelna s dlouhým čekáním. Teď však kroužíme po trávě již uvolněně, vášně vzbuzuje jen debata o závodě – co jsme mohli udělat lépe, co chybělo k medaili. Těšíme se na oběd, po náročném dopoledni a slabé snídani se tomu u našeho „žravého dua“ není co divit. Vybírá se ze třech kuchyní – asijské, mezinárodní a středomořské (i fast food je k dispozici). Vždy se dá vybrat chutný pokrm, ale co si budeme namlouvat, našinci česká jídla přeci jen po čase chybí.
Výlet do Chrámu nebes
Odpoledne vyrážíme na výlet, z relativně méně profláknutých míst je to park s Chrámem nebes. Peking je rozlehlý, ale v zásadě se dostanete všude metrem (nesmíte mít každopádně vyslovený odpor k chození). Hned vedle metra je vstup, my ale z neznalosti natrefíme na ten vzdálenější, a tak si alespoň můžeme prohlédnout pozoruhodný cvrkot na ulici. Dámy v luxusních róbách nebo muži vezoucí gauč – oboje uvidíte jezdit na kolech, ale ve městě už je také spousta aut – a to se i při paralympiádě střídají podle čísel, dnes sudá.
Čínská architektura uchvátí i toho, kdo jí nepřijde tolik na chuť, třeba hlavní část Chrámu je největší celodřevěná stavba v zemi. Oběti Nebesům skládalo od první verze budovy z roku 1 420 osmnáct císařů dynastií Ming a Čching. Na otevřeném prostranství stojíte na kameni, když promluvíte, váš hlas uslyšíte mnohem výrazněji. Dlažba je v soustředných kruzích s narůstajícím počtem v násobcích devíti (to je velmi důležité číslo) až do 81 (ověřeno). V parku pak najdete romantické části nazvané „zahrada tisíce květin“ nebo „zahrada růží všech barev“. To už se stmívá a nám se povede vyfotit západ jako ještě nikdy. Naposled projdeme kolem Chrámu a zvěčníme si jej v umělém osvětlení s měsícem na pozadí.
V paralympijské vesnici jdeme rovnou na večeři, pořádně nám po náročném výletu vyhládlo. Na tabuli v českém domě okoukneme úspěchy kolegů. Nějaké zlato i stříbro tu je, zatím vypadáme hlavně jako bronzová výprava, ale každá medaile je cenná. Jsme tak unavení, že sotva zvládneme nutnou hygienu a dnes bez ponocování usínám i já.
