Když se řekne žvýkačka, každý jistě ví, o co jde, jak to vypadá a k čemu to slouží. I já to vím. Žvýkám ráda, ale v poslední době se mi místo mentolových polštářků a barevných bublin vybaví spíše poplivané chodníky, polepené židle nebo zaschlé žvýkačky na spodních částech stolů nebo laviček.
Když se řekne žvýkačka, každý jistě ví, o co jde, jak to vypadá a k čemu to slouží. I já to vím. Žvýkám ráda, ale v poslední době se mi místo mentolových polštářků a barevných bublin vybaví spíše poplivané chodníky, polepené židle nebo zaschlé žvýkačky na spodních částech stolů nebo laviček.
Věřte mi, opravdu to není hezký pohled. Zvlášť když člověk stojí na zastávce a zbývá mu pár minut do odjezdu tramvaje. To pak koukáte všude kolem a nejde si nevšimnout bílých, šedých či černých rozplácnutých teček na zemi. Ano, jsou to žvýkačky. Žvýkačky od těch, kteří zřejmě nevědí, k čemu slouží odpadkový koš. Nebo od těch, kterým je všechno jedno.
Boj se žvýkačkou
Mně to ale jedno rozhodně není. Dokonce mě to i štve. A docela dost, zvláště potom, co na mě někdo nastražil past. Nemyslím, že to bylo určeno přímo mně, ale nejvíce mě na tom zaráží to, že to nastražil někdo z nás, nás studentů. Pokud tedy i vy chcete zažít příběh s nevhodně nalepenou žvýkací gumou, nemusíme nikam daleko, stačí zůstat na VŠE.
Jdu takhle jednou do počítačové učebny, abych napsala nějaký článek. Vyberu již zapnutý počítač a sedám si k němu. Pracuji na článku, vymýšlím, na židli se vrtím v tvůrčím zaujetí a asi po půl hodině mi něco dojde. Sedím na žvýkačce!
No nenaštvalo by vás to? Mě teda ano. Zvlášť, když se ta gumová věc hezky rozmázla na mých oblíbených skoro nových riflích a nešla sundat. Snažila jsem se ji všemožně odlepit, ale byla to přímo sisyfovská práce. Připadala jsem si jak Spiderman, který se zapletl do svých sítí. Teď už jsem měla nejen kalhoty ale také všechny prsty zasažené touto lepicí příšerností. Neslýchané a taky pěkně nechutné. Když si představím, že to, co mám teď na svém pozadí, měl ještě před chvilkou někdo v ústech a snažil se tím dostat svůj oběd z mezer zubů, chce se mi odskočit si někam. Pak to navíc připlácl v celé své kráse na normální židli, kam si sedají normální lidé.
Pachatel neznámý
Své štěstí najít pachatele tohoto nechutného zločinu jsem začala pokoušet u služby, která hlídá vstup do učeben. Pověděla jsem jí o mém trápení, doufajíc, že oni mi snad nějak pomohou. Nepomohli.
Smutně se na mě podívali a řekli, že mám prostě smůlu. Jo, to teda mám. Později však ke mně ještě dotyčná paní přistoupila, aby mi oznámila, že kamery, co tam jsou, ten počítač, u kterého jsem seděla, nesnímají, a i kdyby snímaly, není potom kdo by záznam z kamer prohlédl. Ani prý neexistuje evidence přihlášení do sítě.
Naštěstí mám pár dobrých přátel. Poradili mi dobrý trik – dát rifle do mrazáku. Tak to zkusím, anebo je vyhodím. Každopádně mě tato zkušenost notně obohatila. Za prvé, vždy se koukni, kam si sedáš, a za druhé, ne všude, kde jsou kamery, nemůže dojít ke zločinu!
