Ztraceným kreditům se dnes jen směje
NázoryPřed nástěnkou na katedře Makroekonomie stojí černovlasý student a hledá své jméno mezi ostatními, kteří stejně jako on psali před vánocemi zápočet z Makroekonomie 2. “Jan Berný … 30,” najde své jméno a bodové ohodnocení. Na tváři se mu rozlije nefalšovaný úsměv, třicet bodů ze sta není opravdu příliš mnoho.
Před nástěnkou na katedře Makroekonomie stojí černovlasý student a hledá své jméno mezi ostatními, kteří stejně jako on psali před vánocemi zápočet z Makroekonomie 2. “Jan Berný … 30,” najde své jméno a bodové ohodnocení. Na tváři se mu rozlije nefalšovaný úsměv, třicet bodů ze sta není opravdu příliš mnoho. “Ale co, vždyť jsou to jen tři kredity,” proběhne mu hlavou, když si vzpomene na svůj příběh.
Až do ledna roku 1998 byl obyčejným, dokonce nadprůměrným, studentem Fakulty Informatiky a statistiky. Když se přihlásil na zkoušku z účetnictví, neměl důvod domnívat se, proč by tomu mělo být jinak. Ze všech bakalářských zkoušek měl dosud jedničku nebo dvojku a pobíral i prospěchové stipendium. Zápočet z účetnictví udělal sice až na potřetí, ale to není na VŠE zdaleka jediný případ.
Na řadu se ke zkoušce u Ing. Černého dostal jako sedmý. Zhruba v polovině zkoušení přišel do kabinetu kolega Ing. Černého a zeptal se ho, zda-li již někoho vyhodil. “Zatím ne, oni to docela uměj,” nesměle odvětil Ing. Černý. Kolega žoviálně prohodil: “jseš moc měkkej” a opustil místnost. Zkoušející si vzal jeho slova k srdci a pořádně se pochlapil. Honza tak přišel ke své první čtyřce z bakalářské zkoušky.
Necítil se zrovna nejlépe, ale jelikož věřil, že látku ovládá, přihlásil se na další termín, který se konal za týden. Znova si prošel všechny otázky a pevně doufal, že už ho nemůže nic překvapit. Jelikož byl reprobant, zkoušela ho komise, která se skládala z mladičké inženýrky, jež po celou dobu zkoušky nepronesla ani slovo, a z ing. Rulfové. Honza jako by už o paní inženýrce něco slyšel, ale nevěnoval tomu pozornost a soustředil se na vypracování vylosovaných otázek. “Pane kolego, to jste si spletl druh s typem,” zastavila ho v půlce první věty sympatická pedagožka. Milé uvítání ovlivnilo úroveň Honzova výkonu, což ing. Rulfová glosovala slovy: “První otázka se vám moc nepovedla, abyste uspěl, musí být ta druhá zodpovězena výborně.” Nebyla.
Honzův třetí termín se konal v červnu. Abecedu účetních znalostí znal od A do Z, nalezl snad všechny Poklady skryté v účetnictví a bůhví pokolikáté si opakoval už tolik známé otázky. Nervy pracovaly na plné obrátky, noc před zkouškou dokázal usnout až pozdě k ránu, vždyť šlo o vyhození ze školy, o jeho budoucnost. V komisi zasedala Ing. Míková s Ing. Takáčovou a Honzu ještě s jedním reprobantem, který šel na podruhé, si nechaly na konec. Honzovi připadalo, že zkouška probíhá docela příznivě, a tak se nedočkavě těšil na rozhodnutí komise. Pozvaly si oba najednou. Jedna ze zkoušejících pronesla: “Je nám líto, pane kolego, ale máte za tři” a podívala se na studenta po Honzově boku. V tom se začaly obě smát a podali mu index chlácholivě řkouce: “Nebojte se, my uznáváme, že jste se to naučil, máte za jedna.” Pak své zraky upřely na Honzu: “No a vy jste bohužel zkoušku nesložil. Jste sice z informatiky, ale to neznamená, že můžete umět méně než ostatní. Zkuste si dát děkanský termín a pořádně se na něj naučte.” S těmito slovy ho vyprovodily ze dveří.
Honza vyšel jako v mrákotách o patro výš, usedl na lavičku a ztěžka dýchal, když se mu hlavou honily nejrůznější myšlenky. Má si dát přihlášku na jinou vysokou školu, nebo zanechat pokusů o studium a jít na civilní službu? Nebo se sebrat a odjet někam do ciziny? Ale to mají přijít jeho dosavadní výsledky vniveč? Což se přihlásit na VŠE znova, anebo snad opravdu zkusit děkanský termín? “Už nemám stejně co ztratit,” řekl si, třeba se nad ním děkan slituje. Nejprve se ale rozhodl udělat do podzimu několik dalších zkoušek, aby děkanovi ukázal, že si zaslouží být nadále studentem VŠE.
Ještě v červnu proto s nově se rodícím optimismem absolvoval zkoušku z financí. Další čtyřka se však uhnízdila v smutném indexu, který už dlouho nepoznal Honzův smích. Nedivme se pak strohé odpovědi pana děkana na Honzovu žádost o udělení děkanského termínu. “Žádosti nelze vyhovět,” tři slova, která Honzovi vzala poslední naději a zarazila ho ještě hlouběji do dna, i když by se zdálo, že to už snad nemůže ani jít.
V Honzovi se ale probudilo něco z pravěkého bojovníka. Vzpomněl si na ženu, která v Lovcích mamutů chytla rybu na kus masa vyřízlého ze své nohy, aby tak pomohla sobě a svému synovi přežít. Možná byl jejím potomkem, neboť ani on se nemínil vzdát, dokud má ještě poslední síly a prostředky k boji.
8. září si zopakoval zkoušku z financí a složil jí na výbornou. V ten samý den mu však přišel dopis, ve kterém ho děkan vyloučil ze studia. Honza se dlouho nerozmýšlel a rozhodl se napsat odvolání samotnému rektorovi. Poukázal na svůj předchozí velmi dobrý prospěch a na to, že pokud by se na VŠE přihlásil znovu, všechny zkoušku by mu byly stejně uznány. Rovněž upozornil na svou jedničku z financí, která by mu nejspíš nespravedlivě uznána nebyla. Rektorovu měkkému srdci se Honzy zželelo a jeho odvolání vyhověl.
Honzovi se zdálo, že má vyhráno. To však ještě netušil, že úřednická mašinérie VŠE se také nevzdává snadno. V únoru roku 1999, tedy pět měsíců po rozhodnutí rektora, přišel Honzovi dopis, ve kterém mu děkan sdělil, že ukončuje jeho studium z důvodu vyčerpání tří pokusů o složení bakalářské zkoušky. Honza si připadal jako v zlém snu. Nevěřícně se vydal na studijní oddělení, aby se dozvěděl, co má dopis znamenat. “To víte, změnil se zákon a teď už vám nepomůže ani svěcená voda,” oznámila mu soucitně studijní referentka.
Honza v záchvěvu bezmoci uchopil další formulář a podal si žádost o přezkoumání rozhodnutí o ukončení studia. Štěstí se přiklonilo na Honzovu stranu a děkan své rozhodnutí opravil, čímž Honzovi umožnil dále pokračovat v bakalářském studiu. Zkoušku z účetnictví složil na čtvrtý pokus za tři a zbývající zkoušky se mu povedly ještě lépe. Ale do doby, než v listopadu obdržel bakalářské vysvědčení, se mu vždy při otvírání schránky na dopisy chvěly ruce v očekávání, jaké překvapení uvnitř najde.
Dnes je Honza na inženýrském stupni studia a osm ztracených kreditů mu nedokáže smazat úsměv z tváře. Na otázku, zda-li inženýrské studium úspěšně dokončí, jen flegmaticky pokrčí rameny: “dokončím, nedokončím …” a zmizí v davu anonymních tváří.
(Všechny údaje uvedené v článku jsou pravdivé, až na jméno hlavního aktéra, které jsme na jeho přání zaměnili.)
Nahrávání ...
