Říjnový TEDx Prague Salon byl zasvěcen hudbě. Během krátkých
přednášek jsme se vrátili k hudebním kořenům v klasické, lidové
i country hudbě a zamysleli se nad smyslem hudby v současném světě plném
zvuků. Uvědomujeme si vůbec, že pořád něco slyšíme?
Druhé letošní pražské setkání přátel TEDx, iniciativy šíření
podnětných myšlenek, se konalo v pátek 10. října večer. Do Muzea hudby
přišlo několik desítek posluchačů, kteří se přišli o hudbě nejen
něco dozvědět, ale také získat nové podněty k úvahám. Snadná
registrace přes internet, výborné občerstvení na přestávku a skvělý
program potvrdily, že salon byl dobře zorganizovaný a podařený. Čtyři
krátké přednášky a jedno video nám ukázaly nové obzory a zároveň
nechaly prostor pro vlastní názor v oblasti hudebních kořenů a hlubšího
vnímání hudby. To potvrzuje příhodnost podtitulu akce – „Poslouchám,
slyším“.
Folklor a ručně vyrobené kytary v hudebním smogu
U první přednášky, kterou vedla muzikoložka Jarmila Procházková, jsme
se dozvěděli o bádání Leoše Janáčka po starých lidových písních
z Moravy a Slovenska. Sto let staré nahrávky lidových zpěváků naznačily,
že vrátit se v moderní době obklopené hudebním smogem a přesycené
perfektním digitálním zvukem k folkloru by vůbec nebylo špatné.
Druhým přednášejícím večera byl výrobce nástrojů Roman Zajíček.
Zamyslel se nad budoucností kytary. Zaujala mě úvaha o funkci ručně
vyráběných nástrojů v dnešní době. Líbil se mi proto závěr
přednášky, kdy Zajíček zdůraznil rozdíl mezi ruční výrobou nástroje,
do kterého se dostane energie z lidské síly, a levnějších nástrojů
vyrobených strojem. Přesto asi každý z nás zaváhá při koupi nástroje
za cenu nového auta.
Oči zářily u čardáše i u léčivého ticha
Než začala přestávka, z videozáznamu nám dirigent Benjamin Zander
vtipnou formou vysvětlil, že všichni lidé na světě mají hudební sluch a
líbí se jim klasická hudba, byť o tom třeba nevědí. Nejpodnětnější
podle mě je jeho životní poslání – šířit myšlenky a vidět, jak
u toho lidem září oči.
Po přestávce přišel na řadu člověk s nejhudebnějším programem,
proto se mi jeho vystoupení líbilo nejvíce. Slepý romský hudebník Mário
Bihári s akordeonem, zvučným hlasem a hlavou plnou čardášů rozproudil
celé publikum. Z jeho úst jsme se dozvěděli obecné informace o romské
kultuře, a jak nebylo lehké naučit se hrát romskou muziku.
Posledním bodem programu
byla přednáška muzikoterapeutky Štěpánky Čížkové, která vyzdvihla
léčivou funkci ticha a naznačila problémy v českém školství. Její
přednáška oči rozzářila hlavně těm, kteří se zajímají
o alternativní pojetí hudby.
Po ukončení akce účastníci mohli přesunout do
blízkého klubu PopoCafePetl, kde si lidé na afterparty během hudebního
jammování mohli na vlastní uši uvědomit, jak je hudba silná a
bezva věc.
Čtěte také:
