Je leden, teplo, místo sněhu padá déšť. Mnozí z nás se učí na zkoušky – koukají z oken a říkají si, jak by bylo krásné, kdyby trochu přituhlo a začalo sněžit. Včera večer jsem si to také říkala, to jsem ovšem ještě netušila, že se mi to ráno splní.
Je leden, teplo, místo sněhu padá déšť. Mnozí z nás se učí na zkoušky – koukají z oken a říkají si, jak by bylo krásné, kdyby trochu přituhlo a začalo sněžit. Včera večer jsem si to také říkala, to jsem ovšem ještě netušila, že se mi to ráno splní.
Z tvrdého spánku mě ráno probudilo až spílání naší paní uklízečky v prvním patře. Jo, jo, už se asi zas někdo netrefil do záchodu nebo rozlil polévku, myslela jsem si. Zachumlala jsem se ještě do peřiny a dopřávala si spánku. Podruhé mě z něj vyrušila naše paní kolejní, když obcházela všechny pokoje: že by přepadová kontrola nenahlášených spotřebičů? Nebo snad jestli tu někdo nespí na černo? Ale kdepak, vyšetřovala noční události.
Když jsem vyhlédla z pokoje, pochopila jsem. Na chodbě nebylo vidět dlaždiček, jak všude ležel namodralý poprašek, všude lehce poletovaly drobné vločky a vytvářely mlžný opar, ke sprchám a toaletám byla prošlapaná cestička v asi centimetrové vrstvě a vařičům a umyvadlům změkčila závěj křivky. Okna měla našedlý nádech, svit žárovek v lustrech byl tlumen modrým nadělením. Jen rampouchy chyběly.
Ovšem toužebně očekávaný sníh to bohužel nebyl. Byl to drobounký modrý prášek z hasicího přístroje, který zahalil naše sprchy a toalety. Prášek se průvanem vířil a poletoval ve vzduchu. Zřejmě to nějakým ožralům přišla jako skvělá zábava: přijít v noci z hospody a udělat tohle. Bylo mi líto naší paní uklízečky. Všechno uklidit by jí trvalo strašně dlouho a tak jsem jí přišla pomoct. Překvapilo mě, že sama.
Je pravda, že jsem zaslechla pár kluků, jak říkají, ať to uklidí uklízečka, vždyť je to její práce. Ale domnívala jsem se, že takhle omezené, sobecké a zaslepené myšlení bude mít jen málokdo. Kdyby přišla alespoň polovina lidí z chodby, bylo by to uklizené do hodinky. Nakonec po chvíli přemlouvání přišlo pomoci ještě několik dalších a po prosbě paní kolejní i jeden člen kolejní rady s kamarády.
Ani jsem nečekala, že se objeví ten, kdo celou tu věc způsobil – bylo by to překvapivě upřímné a pokorné. Co mě ale velmi mrzelo, byl fakt, že nikdo neměl soucit, solidaritu nebo špetku dobré vůle pomoci. Také si myslím, že někdo ty pachatele určitě viděl. Proč je nechytl za „flígr“ a nepřiměl je k tomu to uklidit? Že by se tu také rozrostl zhoubný nádor se jménem lhostejnost? Bohužel zřejmě tomu tak bude – nikdo neřeší věci, které ho nepálí…
