Tento příspěvek si klade za cíl nabídnout odpověď na otázku, zda má daň z nemovitosti místo v českém daňovém systému a jakým směrem by se mohla důležitost této daně v kontextu připravované reformy veřejných financí ubírat.
Jakub Haas,
člen Centra pro finance a trhy
Tento příspěvek si klade za cíl nabídnout odpověď na otázku, zda má daň z nemovitosti místo v českém daňovém systému a jakým směrem by se mohla důležitost této daně v kontextu připravované reformy veřejných financí ubírat.
Že podíl výnosu daně z nemovitosti patří k nejnižším mezi vyspělými státy představuje stejně známý fakt jako historická příčina této skutečnosti – 40 let socialistické éry, která potlačovala soukromé vlastnictví. (Porovnejme podíl výnosu majetkových daní na celkovém daňovém výnosu v roce 2003: ČR – 1,4%, Německo – 2,4%, Itálie – 8%, Spojené království – 11,8%). Víme také, že daň z nemovitosti je výnosově nejsilnější majetkovou daní v České republice.
Čtvrtý důležitý fakt, který musíme brát v úvahu, je Programové prohlášení nové vlády, která „… navrhne zrušení daně z dividend, kapitálových výnosů, dědické, darovací s výjimkou III. skupiny, z převodu nemovitostí a daň z nemovitostí ze zemědělské půdy, přičemž obcím bude kompenzován výpadek daňových příjmů v zákoně o rozpočtovém určení daní.“
Daň na tzv. principu prospěchu
Zrušení daně ze zemědělské půdy má své opodstatnění, pokud se při vysvětlování smyslu existence daně z nemovitosti opíráme o tzv. princip prospěchu. Tento koncept odůvodnění zdanění, který se u ostatních daní příliš neužívá, tvrdí, že daň platí ten subjekt, který má z veřejných výdajů nějaký prospěch. Podle výše uvedeného principu by vlastně daň z nemovitosti nesplňovala kritérium neekvivalence z definice daně. Jinými slovy, pokud vlastníte rodinný domek, tak za něj máte platit daň proto, že vám k němu byla vybudována infrastruktura (chodník, kanalizace atd.), policie by vám dům měla teoreticky ochránit, před domem večer svítí pouliční osvětlení a silnici před domem vám občas v zimě „protáhne“ traktor s pluhem.
Naopak zemědělská půda infrastrukturu obce nezatěžuje, policie vás před krádežemi zemědělských plodin ochrání ještě méně než v případě domu a veřejné osvětlení skutečně nepotřebuje. Z tohoto pohledu je zrušení v pořádku, pokud vezmeme v úvahu ještě přímé a nepřímé náklady na výběr daně a její slabý výnos (cca 40% daně z nemovitosti, něco přes 2 mld. Kč). Musíme se však vypořádat s výpadkem příjmů obecních rozpočtů. Uvědomíme-li si navíc, že vláda chce ještě snižovat daňovou kvótu pod 34%, což se příjmové strany rozpočtu obcí dotkne negativně nejméně ve středním období.
Kompenzace výpadku příjmů je složitá
Vláda v Programovém prohlášení plánuje obce kompenzovat pomocí zákona o rozpočtovém určení daní. Problém představují současná kritéria přerozdělování v tomto zákoně. Aniž bych se chtěl pouštět do hlubší analýzy, mohu prohlásit, že všechny obce lze jako celek jednoduše kompenzovat, ale téměř jistě nelze odškodnit konkrétní obec. Výnos daně ze zemědělské půdy totiž nemůžeme vyjádřit jako jednoduchou funkci několika objektivně měřitelných proměnných, proto kompenzaci jeho výpadku jednoduše není možno do zákona zanést.
Jinou možností je nechat obce, aby se odškodnily samy. Znamenalo by to posílení výnosu daně z nemovitosti (i po zrušení její části – daně ze zemědělské půdy). Při tomto opatření nám odpadne argument pro zrušení daně, který tvrdí, že všechny výnosově malé daně by měly být zrušeny, protože přímé + nepřímé náklady na jejich výběr se blíží jejich výnosu. Zvýšení by mělo být samozřejmě doprovázeno zjednodušením výběru a správy daně. Nabízí se také příležitost, jak obcím zvýšit možnost přímo ovlivňovat příjmy svých rozpočtů.
Ta je totiž v současné době velmi malá. Mohou si sice stanovit tzv. korekční koeficient u daně z nemovitosti, kterým násobí sazby za metr čtvereční, ale ten je limitován podle velikostní kategorie obcí. Zastupitelstvo obce může rozhodnout o snížení koeficientu na úroveň obce až o tři kategorie nižší nebo o zvýšení o jednu kategorii vyšší. Pokud bychom chtěli dát obcím volnost, tabulky korekčních koeficientů bychom jednoduše zrušili. Tato varianta není ve světě nic neobvyklého. Například ve Spojeném království je daň z nemovitosti libovolně stanovována samosprávou a tvoří kolem 40% příjmů místních rozpočtů.
Obecní zastupitelstva by mohla bez okolků přistoupit ke zvyšování sazeb, prostor zde existuje velký. Vezměme si jednoduchý příklad: vlastníme – li dvoupodlažní rodinný dům o půdorysu 100 m2 ve městě s 30 000 obyvateli, které uplatňuje nejvyšší možný koeficient (tedy 3,5), pak zaplatíme daň z této stavby 612,50 Kč ročně. Vidíme, že se skutečně jedná o velmi malou zátěž pro poplatníky, proto se domnívám, že zastupitelstva by sazby několikanásobně zvýšila. Tímto krokem by se nejen pokryl výpadek příjmu z případně zrušené daně ze zemědělské půdy, ale také částečně výpadek příjmů plynoucích z jiných opatření reformy veřejných financí, které by měly negativní dopady na obecní rozpočty.
