V Mladé frontě Dnes vyšel článek, který tvrdil, že je podle
průzkumů 86 % Čechů je šťastných.
Říkám si, odkud se tak velké číslo vzalo. Stačí se podívat na
různé diskuze. Zde se to jen hemží nespokojenci s radikálními názory na
současnou situaci, jak jejich osobní, tak politickou. A nedá se říct, že
by jich bylo zrovna málo. Obdobně by se daly najít i skupiny nespokojených
důchodců, menšin a dalších individuálních jedinců.
Otázkou je, co znamená být šťastný. Z hlediska peněz a slovy Mirka
Topolánka bychom se měli mít nejlépe ve známých dějinách. Myslím, že
o tom netřeba diskutovat. Zarážející ale je, že jsou peníze kritériem
štěstí pro čím dál tím větší množství lidí.
Tak proč si ale všichni stěžují, když se vlastně máme všichni
dobře? Toť otázka. Většina touží po spravedlnosti, ta ale nemůže nikdy
nastat. Už jen třeba v takové tramvaji. Nepsaný zákon říká, že by se
starší lidé měli nechat sednout. Kdybychom ovšem chtěli zavést
spravedlnost, při vstupu do dopravního prostředku by se nejspíš musel
kontrolovat věk a zdravotní stav osob. Pravděpodobně neproveditelné. Už
jen kvůli tomuto absurdnímu příkladu si každý na nespravedlnost a
nerovnost zvyknout musí. Takový je život. A je na každém jak se s ním
vyrovná, jaký si sestaví žebříček hodnot a také jestli bude šťastný
nebo nešťastný. Recept na štěstí neexistuje, ale přece jen se můžeme
pokusit radovat z maličkostí a nedělat si hlavu z nepříjemností, které
zkrátka přicházejí.
