Před půl rokem mi kamarád na kus papíru napsal dvě jména. Glen Hansard a Markéta Irglová. Že si mám jejich hudbu určitě poslechnout. Problém nastal, když jsem hesla zadala do Googlu. Česky mi vyhledávač nenabídl nic, anglicky „vylovil“ cosi neaktuálního o kapele The Frames, s níž Hansard koncertuje.
Před půl rokem mi kamarád na kus papíru napsal dvě jména. Glen Hansard a Markéta Irglová. Že si mám jejich hudbu určitě poslechnout. Problém nastal, když jsem hesla zadala do Googlu. Česky mi vyhledávač nenabídl nic, anglicky „vylovil“ cosi neaktuálního o kapele The Frames, s níž Hansard koncertuje.
Dnes se Internet „může přetrhnout“. A nejen ten. Když nedávno rádio Černá hora do svého obvyklého repertoáru (konkrétně mezi Jamese Blunta a Divokého Billa) zařadila Falling slowly, nevěřila jsem svým uším. Smířila jsem se totiž se skutečností, že česká média (až na několik světlých výjimek) budou tvorbu irského kytaristy a české klavíristky jednou provždy ignorovat.
Není tomu dávno, co jsem četla komentář nazvaný „Kolik Hansardů a Irglových dennodenně míjíme?“. Obsahoval podle mě vše. Včetně kritiky nejposlouchanějších rádií a hudebních pořadů, které jsou imunní vůči jakékoliv produkci vybočující z „mainstreamu“ a všeobecného standardu. Ať se jedná o zmíněnou dvojici Hansard, Irglová, či Zuzanu Navarovou, Radůzu, Dagmar Andrtovou-Voňkovou a další, co dokáží nabídnout minimálně stejný umělecký zážitek jako tváře, jež s železnou pravidelností „straší“ na české hudební scéně.
Once: Irsko, 2006, 85 min
Režie: John Carney
Hrají: Glen Hansard, Markéta Irglová
Aby Česko akceptovalo Hansarda s Irglovou, musela dvojice hudebníků prvně získat miliony fanoušků za oceánem, což mi přišlo, vzhledem k tomu, že k česko-irské realitě máme přece jen nepatrně blíž než Američané, nepochopitelné. Podařilo se jim zcela nevtíravě dostat se na titulní stránky seriózních zahraničních periodik a konečně, získat Oscara. Teprve tehdy česká média otevřela oči a s velikou slávou se především k Irglové začala hlásit.
Cenu americké Akademie filmových umění získali Hansard s Irglovou za nejlepší píseň. Úspěchu a pozornosti však neunikl ani samotný snímek Once, kde oceněný song zazněl. Čím dokázal film, ve kterém namísto profláknutých hvězd obsadili hlavní role zrzavý irský hudebník a česká „holka od vedle“, oslovit? Jen pro úplnost: pro oba protagonisty se jednalo o hereckou premiéru. Čím okouzlil příběh, v němž jde na prvním místě o hudbu a namísto nahých scén se hrdinové prohání syrovou irskou krajinou na motorce?
Sousedi, s nimiž bychom se v běžném životě nejspíše (rasisticky) míjeli, se k vám chodí dívat na televizi, pouliční zlodějíček, který vám ukradne peníze, se nakonec nechá chytit a slušně se omluví, náhodný kolemjdoucí vám zatím na hlavní třídě oddaně hlídá kytaru. Obchodník s hudebninami vás nechá, abyste si o polední přestávce v jeho krámě dle libosti koncertovali (v reálu by vás nanejvýš vyplísnil, že jste přehlédli zákaz dotýkat se nástrojů). „Podělá“ se vám lux a první člověk, se kterým se na dublinské ulici dáte do řeči, pracuje shodou okolností jako opravář vysavačů (do té doby mne nenapadlo, že takové povolání vůbec existuje). Takto vypadá svět Once.
Jestliže si jej pustíte více než dvakrát, neujde vám spousta absurdních scén, které by se normálně přihodily jen stěží. Naopak si dovolím nesouhlasit s kritiky, kteří filmu vytýkají neprofesionálnost, tu a tam až jednoduchost dialogů. Právě tato nehranost, spontánnost, přirozenost pro mne mají své kouzlo. Už jste viděli, že by se prodavač vysavačů, v civilu rozervaný kytarista, a mladičká květinářka-imigrantka bavili spisovným, košatým, strojeně neosobním jazykem, plynule, bez jakéhokoliv zaškobrtnutí? Zmíněné prvky dodávají filmu atmosféru a laskavost, bez níž by byl čímkoliv, ale ne Once.
Nesporné je, že Once stojí na hudbě a s ní zároveň padá. Pokud vás zaujala titulní Falling slowly, vězte, že si zamilujete i ostatní písně. Může se dokonce stát, že vás některé (Lies, When your mind´s made up, Hill) zaujmou více než ta oceněná. Všechny spojuje naléhavost, opravdovost, optimismus, melodičnost a inteligentní text, tedy prvky, které přinášejí celému dílu jedinečnost a výjimečnost.
Co se týče celkového dojmu, osobně mne napadá přirovnání k Madisonským mostům. Zde se stejně jako v Once dostává před samotnou příběhovost celistvost a atmosféra díla, stejně jako niternost, prostota, jakási osudovost, která se v samotném závěru ukáže jako pomíjivá.
