O Velikonocích se v Británii neučí a všechny vysoké školy mají
alespoň dva týdny prázdniny. Koleje tak osiří a zůstanou na nich jen
asijští studenti, kteří nechtějí utrácet stovky liber za letenku domů.
Já jsem se pro změnu vydal na pár dní do Francie.
Přístavní městečko Portsmouth nabízí přímé spojení trajektem
s několika městy ležícími na francouzském pobřeží. Již v březnu
jsem tedy začal s několika mými zdejšími přáteli plánovat vícedenní
výlet na kontinent. Brzy se ale ukázalo, že se při vší vůli neshodneme na
termínu, a tak jsem se rozhodl udělat si výlet po svém – koupil jsem
stan, vybral kemp, vzal kolo a vyrazil.
Noční bloudění v přístavu První zajímavá událost
se odehrála již při mém nočním naloďování. Jakožto cyklista jsem
nepatřil ani mezi pěší pasažéry ani mezi automobily, a tak jsem se jaksi
záhadně dostal na loď, aniž by po mně někdo chtěl lodní lístek či pas.
Podstatné ovšem bylo, že jsem druhý den ráno mohl bez problémů vyrazit na
cestu do kempu. Mé vybavení zahrnovalo i stručnou mapu a mobilní navigaci,
což dohromady tvoří kombinaci, jež se mi mnohokrát osvědčila. Z Le Havru
jsem se potřeboval dostat na most Pont de Normandie, který je něco přes dva
kilometry dlouhý. Bohužel jediná silnice k němu vedoucí, kterou jsem
našel, byla dálnice, na níž se mi na kole opravdu nechtělo. Vydal jsem se
tedy proti proudu Seiny na most následující. Ten následoval až po
pětadvaceti kilometrech, a tak mi cesta do kempu zabrala velkou část z mého
prvního dne ve Francii. Když mi cestou došla voda a ani v jedné
z patnácti vesnic, které jsem cestou projel, nebyl obchod s potravinami,
konstatoval jsem, že ve Francii globalizace dosáhla patrně vyššího stupně
než u nás.
S Francouzi jen francouzsky Druhý den jsem vstal časně a
vyrazil na plánovaný výlet. Z druhé strany jsem se dostal na původní most
o poznání snadněji a s chutí jsem začal stoupat dále. Patrně jsem byl
ale nadšený až příliš, protože po pár set metrech jsem přetrhl řetěz
u kola a mé cestování po Francii tím skončilo. Počínaje tímto
okamžikem se poněkud změnil můj vztah k Francouzům. Zpočátku na mě
působili jako milí lidé, a tak mi nevadilo, že mluví jen francouzsky. Když
jsem ovšem hovořil asi s desátým člověkem (ptaje se na možnost opravy
kola), přičemž všichni z nich odmítali říct jediné slovo anglicky
(přestože někteří uměli), uznal jsem, že na dovolenou ve Francii je
dobré umět francouzsky. Odpoledne mě pobavil majitel jistého bufetu, kde
jsem byl na obědě. Když jsem se ho anglicky zeptal, v kolik večer zavírá,
abych mohl přijít na večeři, odpověděl nejprve francouzsky. Jelikož jsem
mu ale nerozuměl ani slovo, uznal, že někdy je lepší ustoupit a získat si
zákazníka. A stručně z něj vypadlo: „Twenty one.“
Pitoreskní přístavní městečko Přestože můj výlet
do Francie nevyšel podle plánu, považuji jej za vydařený. Město Honfleur,
kde jsem kempoval, se nakonec ukázalo jako turistická atrakce sama o sobě.
Jeho centrum nabízí krásné starobylé domy, které v minulosti malovali
Claude Monet či Gustave Courbet. Můj zahraniční pobyt tedy spěje do své
finální fáze. Ačkoli na nějaké hodnocení je ještě brzy, již teď jsem
si jistý, že zážitků si odnesu přemnoho.
Související články:
