V poslední době jsem si ve Studentském listu oblíbil již tradiční
„zahraniční okénka“, tedy články studentů, kteří vyrazili studovat
do ciziny. Čtení je jedna věc, ovšem zažít to na vlastní kůži je
věc jiná.
První pokus v loňském výběrovém řízení sice nejdříve nevyšel,
ale v listopadu mě náhle překvapil telefonát, který mě vyslal do Anglie.
S radostí jsem tedy odložil zakončení bakalářského studia a začal
šetřit libry.
Mou cílovou destinací se stal Portsmouth – asi dvou set tisícové
město ležící na jižním pobřeží Anglie. Jeho velká část se rozkládá
na ostrově a zahrnuje i menší přístav, kde kotví i některé známé
historické lodě. Město je také rodištěm několika významných osobností.
Nejznámější je asi Charles Dickens a dlouho zde žil i Arthur
C. Doyle.
Prospekty lžou
Až do Portsmouthu jsem dorazil bez problémů, a tak jsem si užil jen asi
půlhodinové hledání koleje, která, jak se později ukázalo, byla hned
vedle nádraží, kde jsem vystupoval. Anglické koleje jsou obvykle navržené
tak, že každý student má vlastní pokoj a s druhými sdílí kuchyň,
případně i koupelnu. To celé tvoří společný byt, kde nás je v mém
případě pět.
Když jsem tam poprvé vstoupil, nemohl jsem uvěřit, že ty krásné, nové
pokoje, jak jsem je znal z prospektů, kterými mě škola obdařila ještě
doma, mohou být ve skutečnosti tak špinavé s odpadky, kam se člověk
podívá. Po týdnu zde už ale můžu potvrdit, že člověk si zvykne na
ledacos. Z uvedených prospektů jsem si také nenastudoval, že si budu muset
obstarat vlastní nádobí, povlečení a mnoho dalších věcí, takže první
dny se nesly ve znamení nakupování (nejcennějším úlovkem ovšem byla
redukce do zásuvky pro napájení notebooku, kterou bylo obzvlášť těžké
sehnat).
Jakmile jsem tedy uspokojil základní potřeby – jídla, tepla a
internetu – začal jsem se více rozhlížet kolem sebe. O Portsmouthu jsem
se dočetl, že je to město s nejvyšším počtem emigrantů v celé Anglii.
Na univerzitě to pak platí dvojnásob, a tak i na seminářích s pár
studenty jistě potkáte někoho z Afriky či Asie.
Bydlení za kvíz
Když už jsem zmínil školu, ještě víkend před tím, než začala, jsem
se bavil tím, že v ní angličtí studenti moc času nestráví. Přednášky
trvají jen padesát minut, začíná se v devět ráno a končí už v šest
večer. A to se ještě ve středu učí jen dopoledne. Po prvním dni jsem ale
svůj názor o náročnosti studia musel poněkud přehodnotit. Ve většině
předmětů mě totiž čeká několik prezentací, případových studií a
dalších prací. Navíc moje angličtina zatím není na takové úrovni, abych
se mohl směle pouštět do diskuzí s místními studenty. Sebevědomí mi
nezvýšila ani vyučující na prvním semináři. Když zjistila, že má ve
třídě exchange studenty, ujistila nás, že si ověří, jestli jsme
způsobilí navštěvovat její kurz.
Překvapivá byla pro mě také důslednost Angličanů, co se týká
protipožárních opatření. Ještě doma jsem musel nastudovat několik textů
o tom, jak se chovat při požáru a teprve po správném zodpovězení
kvízových otázek mi byla zpřístupněna smlouva o ubytování. Na koleji
má pak každý pokoj tepelná čidla, a když si tam tedy někdo zapálí
cigaretu, spustí se poplach v celé budově, kterou musí všichni studenti
ihned opustit. To je jistě rozumné, ovšem když se to naposledy stalo
dvakrát v jednom dni, z toho podruhé v jednu hodinu v noci, přemýšlel
jsem, jestli by to nešlo řešit jinak. Po úvodním „rozhlížecím“
týdnu tedy spolu s dalšími zahraničními studenty očekávám, co nám
náš pobyt v Anglii nadělí. Bujaré víkendové pitky anglických prváků
v nejrůznějších klubech do programu nezařadíme, ovšem bowling a
návštěvu klasické anglické Inn (hospoda) si ujít nenecháme.
Související články:
