Přítelkyně mi napsala: ”Praha, která se mi zdála kdysi tak krásná, se v porovnání s Ženevou změnila ve starou škaredou ježibabu. Je tu špína, spousta smogu, ráno není vidět nikoho na ulicích uklízet … včera jsem byla v obchodě a prodavačka se na mě ani nepodívala, natož, aby si namáhala jazyk a prohodila bonjour nebo merci.” Měla pravdu. Stačí více pootevřít oči nebo při pochodu v davu odtrhnout hlavu od chodníku.
Přítelkyně mi napsala: ”Praha, která se mi zdála kdysi tak krásná, se v porovnání s Ženevou změnila ve starou škaredou ježibabu. Je tu špína, spousta smogu, ráno není vidět nikoho na ulicích uklízet … včera jsem byla v obchodě a prodavačka se na mě ani nepodívala, natož, aby si namáhala jazyk a prohodila bonjour nebo merci.” Měla pravdu. Stačí více pootevřít oči nebo při pochodu v davu odtrhnout hlavu od chodníku a hned si člověk nemůže nevšimnout, pro kolik lidí je nadlidským problémem se alespoň trochu pousmát. Snad ani není nutno připomínat některé studijní referentky, hospodské, obsluhu v menze, prodavačky a co já vím, koho ještě. Většině z nás se zdá, že jsme všichni normální. Bláznovi v psychiatrické léčebně také nepřipadá, že by byl jiný než ti ostatní kolem něj. Úsměv nic nestojí, ale zmůže hodně. Možná by bylo zajímavé dát do pracovních smluv povinnost, aby se zaměstnanec usmíval na toho, s kým jedná. Jenže chytrá česká hlavička by stejně vymyslela nějakou právní kličku, aby si mohla ráno v klidu na začátku pracovní doby vypít kafíčko a odpoledne odejít z práce o půl hodiny dřív. Navíc mě nenapadá, jak by se dal tento problém vyřešit například ve výtahu. Kromě toho, že výtah je skvělé místo, kde mohou dva strávit chvilku z pátečního odpoledne, sprejer nastříkat svůj tag, kutil ukrást tlačítka nebo cívku od motoru a místo, kde je slušností sundat v zimě čepici, ve výtahu se lidé dokáží úžasně ignorovat. Možná by to šlo vyřešit jako v metru: ”Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají, pozdravte spolucestujícího a usmějte se.”
