Usměvavá Brazilka sleduje výrazná gesta vysokého charismatického Španěla, za jehož zády snědá Chilanka s ještě o odstín snědším Mexičanem zcela výjimečně nervózně vyhlížejí krásku Amélii z Paříže doprovázenou modrookou Norkou s proužkovanými vlasy a dobře živeným New Yorčanem Mikem. Ital přes malé univerzitní náměstí oslovuje fotogenickou Kanaďanku, která zdědila japonské předky a profláklé americké jméno MacDonald.
Usměvavá Brazilka sleduje výrazná gesta vysokého charismatického Španěla, za jehož zády snědá Chilanka s ještě o odstín snědším Mexičanem zcela výjimečně nervózně vyhlížejí krásku Amélii z Paříže doprovázenou modrookou Norkou s proužkovanými vlasy a dobře živeným New Yorčanem Mikem. Ital přes malé univerzitní náměstí oslovuje fotogenickou Kanaďanku, která zdědila japonské předky a profláklé americké jméno MacDonald, přičemž Piergiorgio si dává obzvlášť záležet na samohlásce „o“ a rozesmívá stále dobře naladěnou „Skandinávii“ a nesměle přátelskou „Indii“ a tentokrát dokonce i věčně zamyšlenou Japonku Yoko a osamělce z Guatemaly. Jediná Češka široko daleko se s velkým zaujetím pouští se sympaťákem Terrym z Hong Kongu do diskuze o „kvalitě čínských čajů z pytlíku“. Tohle všechno a vždy ještě o trochu víc zachycuje skrz svou čočku všudypřítomný dvorní fotograf z Velké Británie.
Že by obraz z koprodukčního filmu? Ne tak docela. Jde o jednu z tisíců scén mezinárodního příběhu, natočeného za rekordních 107 dní v prostředí malebného německého maloměsta Vallendaru, kam se sjeli „herci“ ze 4 kontinentů, aby se nesmazatelně zapsali do dějin WHU (Wissenschaftliche Hochschule für Unternehmensführung in Koblenz). Nemusela jsem podnikat cestu kolem světa ani vysokorozpočtovou výpravu na studijní stáž do zámoří, abych poznala desítky kultur, našla si kamarády z druhé polokoule a dokonce si procvičila kromě němčiny a angličtiny i svoji slabou francouzštinu a ještě o chlup slabší italštinu. Celý svět totiž přijel do relativně neznámého univerzitního městečka v západním Německu.
Ani já jsem ještě v srpnu 2002 netušila, že existuje tak geniální místo pro bezmála čtyřměsíční semestr, oficiálně nazývaný „výměnný studijní pobyt“. S trochou nadsázky se dá říct, že WHU jsem si vybrala v podstatě náhodou, na poslední chvíli a ještě navíc z hromádky „zbylých“ univerzit, kam nikdo nechtěl. A přece v tom zpětně vidím něco jako osud… Moc silné slovo myslíte? Jak mi potom vysvětlíte, že jsem se jako milovnice bílého vína čistě náhodou dostala do vinařské oblasti (bílé moselské je jiskřivé a probouzí všechny smysly včetně toho šestého), že se mi podařilo potkat veselého studenta z Hong Kongu, kterého překvapily moje „asijské zájmy“, a nebo že jsem v téhle multikulturní společnosti objevila svůj napůl asijský a napůl španělský temperament. Brzy jsem se zbavila i vypěstovaného předsudku, že „s cizincem si přece nikdy nemůžu rozumět tak dobře (nebo dokonce ještě lépe) jako s Čechem,“ no ne?
Že stále nechápete, proč právě takový zapadákov (městečko Vallendar má bezmála 10 000 obyvatel) může být něco extra? Netrpíte i vy náhodou na VŠE sem tam syndromem anonymity a možná i pocitem, že sem ani nepatříte? Že by si snad vůbec nikdo nevšiml, kdybyste zmizeli z akademické půdy? To se vám na WHU prostě a jednoduše nemůže stát. V počtu cca 300 studentů (včetně těch zahraničních) se neschováte, ani kdybyste chtěli. Pro ty méně extrovertní povahy to může představovat jisté minus, jelikož atmosféra po party může připomínat „maloměstskou drbárnu“. Půlnoční polibek na tanečním parketu se neutají a může vyvolat falešné spekulace, ovšem nikdy nic ve zlém, spíše naopak. A co třeba usměvavé a vždy ochotné sekretářky, referentky a profesoři otevření všetečným otázkám i občasným žádostem o radu v prekérní situaci. Že to zní moc neuvěřitelně, jako v pohádce? Je to dokonce ještě o něco neuvěřitelnější!
Už vás VŠE pozvala na hostinu o čtyřech chodech? Zpřístupnila počítačovou učebnu a knihovnu na 24 hodin denně? Propůjčuje „legendární a stylovou“ menzu k tématickým akcím a přátelským večírkům? Přiznávám, že je to do značné míry otázka kapacity, finančního zázemí a velikosti, počtu a hustoty. Ale co otázka obyčejné lidskosti? Mnohdy slušnosti a respektu k druhému člověku, ať je starší, mladší, černý nebo bílý? Chyby děláme každý, ale zapomínat na základy slušného chování? Že přeháním? Bohužel mám pár osobních zkušeností z mé alma mater, se kterými jsem se v zahraničí rozhodně nechlubila a které mi mnohdy bránily prezentovat VŠE jako tu NEJNEJNEJ. Máme se co učit, to je moje zkušenost, kterou jsem si přivezla.
Co mají tahle „miniuniverzita“ s naší „megauniverzitou“ společného? Kromě třípísmenné zkratky i fakt, že jsou uznávanými jedničkami v národním měřítku a prestiž si vydobily i v podnikatelských kruzích. Navíc pro VŠE hraje tradice, pro WHU energičnost.
Tak pojedete? Pokud na vás „zbyde“ tahle univerzita a nebudete ji z nějakého, pro mě nepochopitelného důvodu, nebude chtít, dejte vědět. Protože já bych se nerozmýšlela ani minutu. Podmínkou a klíčem k tomu všemu je včas podaná přihláška, trocha štěstí při výběrovém řízení a pak už jen vaše osobní energie, chuť do života a společenský duch.
Takže přece jenom je naše milá VŠE senzační. Dala mi možnost poznat celý svět. A za to jí patří mé upřímné díky.
