Po loňském přechodu rumunského Retezatu, který byl plný
dobrodružství i adrenalinu, jsem nečekala, že letos mne ještě něco
může překvapit. Po prvních 24 hodinách v Bulharsku ale bylo jasné, že
se nebudeme nudit ani tady.
Po příletu do Sofie jsme místo chození po památkách seděli v parku
před národním divadlem, nechali si od místního Francouze (ať to znamená
cokoliv) nalévat jedno z levnějších piv. U nohou se nám válely klíče
od jeho bytu a vzduchem létaly nabídky, že když se vykašleme na
cestování, tak nám uvaří večeři a sežene snad všechny existující
drogy. Vybrali jsme si raději jízdu nočním vlakem.
Poté, co jsme našli volná sedadla, nechali si cvaknout jízdenku a začali
s úlevou usínat, nás jiný nádražák vyhodil, že je celý vagón
rezervovaný. Následovala asi desetiminutová pouť nekonečnou přecpanou
soupravou, na našem novém místě bylo zhruba 40 stupňů, vedle chrněl
děda, který celou noc neuvěřitelně slintal a šlapal sousednímu vlčákovi
na hlavu. Ve čtyři ráno jsme vystoupili ve Staré Zagoře, rozdělali si
karimatky uprostřed parku a konečně pár hodin spali.
Ještě veselejší byl následující večer, kdy jsme skončili
u čtyřproudovky na kraji Veliko Tarnova. Mělo se už stmívat, tak jsme
zvolili variantu „prodírat se nahoru křovím, protože jednou skončí a tam
přečkáme noc“. Našli jsme romantický travnatý plácek na skalách nad
městem, ze všech stran těžko dostupný, daleko od lidí. Lenošili jsme
v trávě a začínali vařit večeři. A pak se objevili. Komáři. Ne dva,
tři, ani dvacet, ale hejno. Odháněli jste je z jedné ruky, šli po zádech.
Nepomáhalo ani to, že jsme na sebe v letním parnu hodili bundy, kapuce a
dlouhé kalhoty. Nakonec jsme skončili „uvěznění“ v narychlo
postaveném stanu s desítkami obřích kousanců a s horkým ostrým
maďarským gulášem.
Země plná ochotných lidí
Jiný večer jsme se utábořili na louce. Ráno jsme cestou k potoku
potkali majitele. Místo, aby nadával, že mu spíme na pozemku, nás pozval na
tradiční bulharskou snídani. A kdybychom se po půl hodině (asi popáté)
nerozloučili, tak nám krájí melouny dodnes. V horách jsme zase po
celodenní túře jednou došli k malé dřevěné chatičce, která měla
sloužit právě pro turisty. Uvnitř palandy s dekami, malý krb a
česká rýže.
Podařené bylo i stopování. První řidič neuměl moc anglicky, ale
neustále zjišťoval, zda nám vyhovuje hudba, teplota v autě a rychlost,
kterou jede, vyvezl nás k pozlacenému pravoslavnému kostelíku a nechal nám
své číslo, kdybychom něco potřebovali. Jindy jsme zastavili mladý pár,
který si zrovna dělal okružní poznávací výlet. Tak nás na svou exkurzi
přibrali, zastavili u památníku, u stánku s vyhlášeným buvolím
mlékem či ve skanzenu a pouštěli nám tradiční hudbu.
Pohodová cesta v dvoutisícovkách
Hlavní důvod, proč jsme se do nejchudší země EU vypravili, ale byly
hory, konkrétně Rila. Vyrazili jsme z populárního lyžařského střediska,
v dalších 24 hodinách nastoupali 1600 metrů až na nejvyšší horu
Balkánu Musalu. V noci nám kolem stanů pobíhali kamzíci.
Na rozdíl od rumunského Retezatu je zde turistická infrastruktura
dokonalá. Značky byly v průměru zhruba pět metrů od sebe, a i když
vedly přes kamenná pole nebo výjimečně klečí, bylo to tak nějak
schůdně, jeden by řekl, že skoro pohodlné. I mírně náročné stoupání
navíc neustále vynahrazovaly výhledy na další vrcholky, na nová,
blankytně modrá jezírka hluboko dole, pasoucí se koně. O pár stovek
metrů níž jsme pak narazili na tisíce malin, borůvek a sem tam
nějaký rybíz.
Jediným zklamáním byl poslední cíl našeho putování v horách, a to
Rilský monastýr, jedna z nejproslulejších památek Bulharska. Připomínal
totiž Karlštejn křížený s nádvořím Pražského hradu, hemžilo se to
zde turisty, kteří objímali mnichy a fotili se u toho a pak si kupovali
kýčovité náboženské suvenýry. Mezi nimi se courali hladoví vlčáci.
Kůň namísto popeláře
Naštěstí ale mohu zmínit spoustu dalších věcí, díky nimž byla naše
dovolená nezapomenutelná. V Sofii jsme našli obrovské tržiště, kde měli
vše za levu deset (tedy asi 16 korun) – od čtvrt kila sýra, pytlíku
malin po bochník křupavého trhacího chleba. V Gabrovu jsme si vybrali jeden
z několika místních hotelů Balkan (takto se jmenovaly všechny) a
poznávali večerní maloměsto plné obřích socialistických mozaik.
Návštěva komunistického památníku na hoře Buzludža stojí za samostatný
příspěvek – který si můžete přečíst ZDE.
V Borovci někteří z nás vyzkoušeli tradiční polévku z ovčích
žaludků (názory na ni se pak různily) a během tří hodin jsme vypili
v místním lokále Malina veškeré pivo.
Domlouvali jsme se anglicky, česky, rusky i rukama, nocovali uprostřed
cizího kukuřičného pole, viděli koňský povoz, který se v Sofii
používá místo popelářského auta, a dennodenně zažívali vzrušení
místních, když jsme jim řekli, že pocházíme právě z Česka. Bulharsko
nás zkrátka nadchlo a na levnou originální dovolenou plnou slunce, malebné
přírody, dobrého vína i piva, čerstvého jídla a starostlivých a
ochotných lidí jej mohu jen doporučit!
Odkaz na fotky najdete ZDE.
ČTĚTE TAKÉ:
