Diskuze o charakteru výuky mikroekonomie na VŠE je, dle mého názoru, velmi důležitá, protože budoucí ekonomové nutně potřebují znát tento předmět. V současné podobě ovšem mikroekonomie v tomto podání svůj punc důležitosti ztrácí, ba dokonce dělá dojem něčeho, co je pouhé zlo nutné k dosažení titulu.
Diskuze o charakteru výuky mikroekonomie na VŠE je, dle mého názoru, velmi důležitá, protože budoucí ekonomové nutně potřebují znát tento předmět. V současné podobě ovšem mikroekonomie v tomto podání svůj punc důležitosti ztrácí, ba dokonce dělá dojem něčeho, co je pouhé zlo nutné k dosažení titulu.
Několik týdnů jsem strávil studiem na státní zkoušku z Ekonomie. Nutno podotknout, že povinná učebnice „Mikra“ (dílo členů katedry mikroekonomie) mě bohužel donutila přemýšlet nikoli o praktických ekonomických problémech, ale o smysluplnosti současné výuky tohoto předmětu. Některé pasáže působí absurdně až groteskně, jiné jsou pro změnu vyloženy neuvěřitelně složitě pomocí špatně popsaných grafů a přehršle parciálních derivací. Začnu ale postupně.
Metodologie větší části výkladu je založena prakticky na dvou pilířích. První je model dokonalé konkurence a druhý je základní diferenciální počet jako nástroj pro hledání maxim a minim. Tyto dva pilíře jsou leitmotivem celé učebnice a najdeme je skoro v každé kapitole.
Model dokonalé konkurence je prezentován jako ten nejsprávnější ideál, z důvodu takzvané paretoefektivnosti, neboli maximální efektivnosti tohoto ekonomického systému. Ostatní modely blížící se realitě jsou horší, méně efektivní, jednoduše řečeno realita není tak krásná. Problém tohoto přístupu výkladu ekonomie tkví hlavně ve vyvolávání dojmu, že pokud se realita minimálně neblíží k dokonalé konkurenci, je potřeba s tím něco provést, jinak ekonomika bude pracovat neefektivně. Pokud si celý výklad dáme dohromady s definicí tržního selhání (vzniká tehdy, pokud trh alokuje statky neefektivně), zjistíme, že trh je odsouzen k selhávání a selhává doslova na každém kroku! V kapitole 20 prof. Soukup dokonce nabádá stát, aby se pokusil dotvořit dokonalou konkurenci. Nemusím připomínat charakteristiky tohoto systému, ale představa homogenního produktu, neboli stejných košil, aut atd., mně opravdu nedá spát. A to nemluvím o skutečnosti, že v některých odvětvích mohou fungovat efektivně pouze dvě firmy nebo dokonce jedna, a více firem (natož velké množství) by bylo pouze na škodu a v neprospěch celé společnosti. Jakoby podstata věci někam unikla.
Zajímavý je také přístup autorů k institutu vlastnictví. Tento jeden z nejdůležitějších pojmů je upozaděn do poslední kapitoly Mikroekonomická politika státu. Ale co jiného než vlastnictví je důležitější pro fungování tržní ekonomiky? Řekl bych, že vlastnictví je ten základní pilíř, na němž se má stavět celá výuka, a zaráží mě to tím více, čím se hlouběji podívám na zkázu 40 let socialismu, kdy slovo vlastnictví bylo prakticky vymazáno nebo silně deformováno.
Nedílnou součástí studia mikroekonomie je i cvičebnice doc. Macákové. Tato cvičebnice navazuje především na druhý výše zmiňovaný pilíř. Základní diferenciální počet si v této cvičebnici procvičím opravdu do sytosti. Zderivujeme snad všechno co se dá: Poptávkové, nákladové, produkční, nabídkové funkce, všechny jsou krásně učebnicově naservírovány. Zkusím se zeptat: Jak se zjistí poptávková křivka? Tato zdánlivě triviální otázka by musela autorku zaskočit, obtížnější úkol totiž jen tak nenajdeme. Nad tímto úkolem si ekonometrové lámou hlavy z jednoho prostého důvodu: Cena a množství je v realitě vždy výsledkem interakce poptávajícího a nabízejícího. Oddělení poptávkových a nabídkových funkcí je velmi obtížný problém. Křivky poptávky a nabídky jsou tedy pouze pomocný nástroj, v realitě ovšem špatně zjistitelný. Proto nekonečné derivování učebnicově předkousaných funkcí nevede k poznání podstaty věci, pouze k procvičení látky 4. ročníku gymnázia.
Nechci odhalit všechny chyby učebnic a výuky mikroekonomie, nicméně považuji za důležité upozornit na některé základní nedostatky, které nejsou pouze technického rázu.
