Jedno otřepané přísloví hovoří o jediných dvou jistotách, které na světě máme. Jsou jimi daně a smrt. Drtivá většina pravicově smýšlejících lidí si uvědomuje nezbytnost zdanění občanů ve prospěch státu. Z daňových výnosů jsou financovány věci dobré (např. ochrana práv) i věci horší (některé nesmyslné státní zakázky a „provize“ lobbistických firem).
Václav Voseček
člen mladých konzervativců
Jedno otřepané přísloví hovoří o jediných dvou jistotách, které na světě máme. Jsou jimi daně a smrt. Drtivá většina pravicově smýšlejících lidí si uvědomuje nezbytnost zdanění občanů ve prospěch státu. Z daňových výnosů jsou financovány věci dobré (např. ochrana práv) i věci horší (některé nesmyslné státní zakázky a „provize“ lobbistických firem). V diskuzi se často střetávají obhájci nižšího zdanění s lidmi, kteří si myslí, že téměř žádné daně neplatí a tudíž na zdanění ostatních vydělávají. Ponechme teď stranou morální hodnocení tohoto postoje a
zaměřme se na částku, kterou skutečně zaplatí státu člověk s podprůměrnou mzdou.
Co na pásce neuvidíte
Zákonodárcům se podařilo celkovou sumu, kterou odvede na dani z příjmu zaměstnanec, dobře skrýt a zamlžit, takže drtivá většina zaměstnanců ani netuší, jak velkou porci jejich mzdy utratí místo nich každoročně vláda. Díky zálohovému placení daní se k zaměstnanci jeho peníze ani nedostanou, a ten si tak často ani neuvědomí zcela ostře, že část obsahu své peněženky odevzdal do státní pokladny. O penězích, které odvádí za zaměstnance jeho zaměstnavatel jako sociální a zdravotní pojištění, ani nemluvě. Uvádění těchto částek na výplatní pásky by nepochybně přispělo k férovějšímu vztahu mezi daňovým poplatníkem a státem.
Největší efekt by ale mělo zrušení jakési automatizace v placení daně z příjmu. Zaměstnanec by dostával celý svůj plat na účet, jednou ročně by podal daňové přiznání a daně zaplatil. Kdyby zůstaly sazby v současné výši, byla by zaplacená částka na korunu stejná jako dnes. Obrovský rozdíl by ale nastal ve vnímání zdanění a v pohledu na služby, které stát poskytuje „zdarma.“ Zaměstnanec s hrubou mzdou 15 tisíc korun měsíčně má ve skutečnosti plat 20 250 korun. Rozdíl mezi těmito částkami tvoří odvody zaměstnavatele, na které samozřejmě musí zaměstnanec také vydělat. Po všech srážkách přijde zaměstnanci na účet 11 924 korun. Z iluze nízkých daní takového člověka rychle vyvede roční zaplacená částka 99 912 korun.
Vánoční daňová perda
Zaměstnanec s podprůměrnou mzdou tak zaplatí pouze na srážkách z příjmu téměř 100 tisíc korun. „Bezplatné“ zdravotnictví ho vyjde na 24 300 korun a za to, že možná jednou dostane důchod, zaplatí ročně 61 200 Kč. Všechny tyto peníze platí už dnes, jen o nich bohužel neví. Při vyplňování převodního příkazu na sto tisíc každý rok před Vánocemi by začal pravděpodobně velmi přemýšlet, zda takovéto daně platit chce, a počítat, zda na vysokém zdanění skutečně vydělává.
Podobný princip by stál za úvahu například i u čerpacích stanic. Při ceně 30 korun z litr připadá na celý řetězec od těžaře ropy, přes zpracování, distribuci a prodej méně než polovina, asi 13,40 Kč. Zbytek, tedy 16,60 z každého litru, si ponechá stát. Další neviditelné daně platí každý při nákupu čehokoli. Částka daně z přidané hodnoty je alespoň zobrazena na účtu z pokladny.
Transparentnost daní politikům na obtíž
S transparentností ale lze jít ještě dále. Ve USA jsou ceny uváděny bez DPH, každý tak vidí, kolik ho stojí státní služby. Je nutné dodat, že je to podstatně méně než u nás. Na Floridě činí sazba DPH 6,5 % a některé zboží je osvobozeno zcela. Určitý podíl na nízkých sazbách bezpochyby má obava tamních politiků z uvalování vysokých daní. Pokud lidé o daních nevědí, tak tato obava samozřejmě mizí.
Přestože by při realizaci výše uvedených změn zůstaly daňové příjmy naprosto stejné jako dnes, jen velký optimista by mohl očekávat nadšení politiků z takto transparentního jednání. Dnes sebere stát lidem polovinu platu, ale politik se může chlubit, že nejnižší sazba daně z příjmu je 12 %.
