V roce 1977 byli Nobelovou cenou za ekonomii oceněni dva ekonomové – Brit John E. Meade a jeho švédské kolega Bertil Ohlin za průkopnický příspěvek k teorii mezinárodního obchodu a pohybu mezinárodního kapitálu.
V roce 1977 byli Nobelovou cenou za ekonomii oceněni dva ekonomové – Brit John E. Meade a jeho švédské kolega Bertil Ohlin za průkopnický příspěvek k teorii mezinárodního obchodu a pohybu mezinárodního kapitálu.
Britský ekonom John Edward Meade je významným představitelem neokeynesovské ekonomie, v roce 1977 byl oceněn Nobelovou cenou za přínos k rozvoji teorie mezinárodního obchodu a pohybu mezinárodního kapitálu. Narodil se roku 1907 a se svojí manželkou měl čtyři děti. Jeho nejcennější práce se zabývají i makroekonomií otevřené ekonomiky. Meadeovo počáteční vzdělání bylo sice orientováno na latinu a řečtinu, ale po klasických studiích získal i ekonomické vzdělání v Oxfordu.
Ukázal možnost vzniku konfliktu mezi rovnováhou vnějších vztahů a rovnováhou v domácí ekonomice v podmínkách fixních měnových kursů. Koncepci mezinárodního obchodu prezentoval především ve dvousvazkové Teorii mezinárodní ekonomické politiky, která se stala jakousi „biblí“ pro mnohé ekonomy obchodu. Podporoval volný obchod s pružnými měnovými kursy, ale nevylučoval použití řady regulačních omezení pod dozorem mezinárodních institucí. V roce 1957 se Meade stal profesorem na University of Cambridge.
Byť byl označován jako keynesovsky zaměřený, přispěl také k rozpracování neoklasické teorie ekonomického růstu. Pokusil se o nástin modelu hospodářské politiky schopného čelit nezaměstnanosti a inflaci současně. Byl přesvědčen, že moderní ekonomiky se staly tak náchylnými k inflaci a že cokoli, co by směřovalo k plné zaměstnanosti, je nemožné bez kontroly mezd a cen nebo bez podnikatelské daně na nárůst mezd.
Nobelova cena mu však mohla být rovněž udělena za jeho práci v oblasti statistiky národních účtů, nebo za rozpracování teoretických základů keynesiánské hospodářské politiky. J. E. Meade zemřel v roce 1995 ve věku 88 let.
Téhož roku získal Nobelovu cenu za ekonomii také švédský ekonom Bertil Ohlin, který se narodil v roce 1899 v Klippanu. Kromě studií na univerzitě ve Stockholmu strávil několik měsíců stážemi na Harvardu a Cambridgi. Po dokončení byl i výraznou politickou osobností, před koncem druhé světové války působil jako ministr obchodu.
Ohlin se stal poprvé mezinárodně známým díky své kritice Keynesova přístupu k problematice válečných reparací Německa po první světové válce. Ve své koncepci zdůrazňoval především úlohu agregátní poptávky z hlediska cyklického vývoje ekonomiky. Za její nejméně stabilní složku považoval investice. Zdůrazňoval úlohu očekávání v podmínkách nejistoty, kterou chápal jako propočítatelné riziko.
Celosvětově se stal významným díky svému dílu „Mezioblastní a mezinárodní obchod“, na jejímž základě mu byla udělena Nobelova cena. Ohlinova koncepce byla založena na teorii celkové ekonomické rovnováhy, v jejímž rámci se snažil integrovat peněžní a naturální stránku ekonomických procesů a kladl si otázku, proč vznikají obchodní vztahy a jaké jsou jejich důsledky. Vzhledem k obtížnosti přesunu těchto činitelů dochází ke směně statků, které jsou těmito činiteli vyráběny. Nejznámějším výsledkem této analýzy se stal takzvaný Heckscher-Ohlinův teorém, podle něhož bude země vyvážet statky, pro které má relativně dobré výrobní vybavení, a dovážet statky, pro jejichž výrobu má vybavení relativně horší.
Bertil Ohlin, významný představitel švédské školy, která na konci dvacátých a na počátku třicátých let významně přispěla k rozvoji teorie hospodářského cyklu, zemřel v roce 1979 v osmdesáti letech.
