Hrajme si, nemlaťme se
Názory, Sport„Sport je jednou z mála činností v dnešní společnosti, kde jsou jasně stanovená pravidla a kde následuje za jejich porušení trest okamžitě po prohřešku,“ formuluje Mgr. Pádivý velmi pěknou větu. Ovšem ne vždy pravdivou. Lidskou chybu odstranit nelze.
„Sport je jednou z mála činností v dnešní společnosti, kde jsou jasně stanovená pravidla a kde následuje za jejich porušení trest okamžitě po prohřešku,“ formuluje Mgr. Pádivý velmi pěknou větu. Ovšem ne vždy pravdivou. Lidskou chybu odstranit nelze.
Nedávno jsem byl svědkem poměrně nepříjemné věci. To, že se při sportování fauluje asi nikoho nepřekvapí, ale některé zákroky stále dokáží překvapit. Posledních pár sekund basketbalového zápasu, prohráváme o dva body. Naši střelci jsou pokrytí, hrajeme akci na jednoho z hráčů, kterého pravděpodobně nebudou tak bránit. Rozhodčí podává míč kamarádovi, který bude vyhazovat z autu. Dění se rozbíhá, stavíme clony, když tu se ozve strašná rána. Spoluhráč, který měl střílet, je na zemi. Systém se narušil a koš se nakonec nepodařilo vstřelit. Když jsem po zápase zjišťoval, co se stalo, dostalo se mi následující odpovědi: „Prostě když viděl, že se uvolňuji, tak mě chytnul za dres a stáhnul na zem.“ Bohužel rozhodčí nemůžou vidět všechno. Jak se někdo může radovat z takové výhry?
Možná jsem citlivka, ale s úmyslnými fauly se těžko vyrovnávám. Přináší to zajímavé otázky k zamyšlení. Kam až je někdo ochoten zajít, aby dosáhl vítězství v prachobyčejné pražské soutěži?
Je zvláštní pozorovat některé lidi, jak sportují. Na hřišti vidíte spoustu různých typů. Jedni jsou neustále v klidu a názory dusí v sobě, jiní, pravý opak, považují sebe za nejchytřejší a nejčistší, neboť i faul, který je víc než evidentní, si jdou hlasitě vyříkat s rozhodčím. Dá se z chování na hřišti usoudit, jak se takový člověk projevuje doma? Jedni se snaží být dominantní ve hře i v životě, jiní jsou tiší a flegmatičtí. Řekl bych, že u některých lidí by srovnání obstálo. Těm, co jsou choleričtí, a navíc faulují, bych se raději vyhýbal.
Silně se zde promítá stránka, již obvykle lidé potlačují – emoce. Při každodenním pobytu v práci či někde jinde musí lidé některé emoce zvládat, při sportu se můžou uvolnit. Pokud měl ale protihráč špatný den, proč bych to já měl cítit v podobě modřin na kůži? Snad je ale lepší, že se ti lidé vybijí, než to v sobě dusit a být dlouhodobě nepříjemný. Problém ovšem je, že hrubé chování jednoho může spustit řetězovou reakci a nakonec se hra stane nepříjemnou pro všechny. Oplácet zlo zlem podle mě není dobrý nápad ani v životě, ani při sportu. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že to ničemu nepomůže. Neprojevuje se tímto naše necivilizované já, které jsou někteří schopni ovládat hůře, jiní lépe?
Jak je to se sportem na škole? Co jsem zažil, můžu posoudit, že situace rozhodně není hrozivá, nepříjemných faulů jsem od začátku semestru viděl jen pár (většinou jde o ty samé lidi, co to dělajíjí). S obyčejnými fauly se prostě musí počítat vždycky, těch se nelze vystříhat. A jak to u nás vypadá z dlouhodobého hlediska? Učitelé CTVS jsou optimističtí, rozhodně nepozorují změnu k horšímu, ba spíše naopak, podle všeho se nyní chováme férověji, než naši předchůdci. To však rozhodně neznamená, že by trenéři usnuli na vavřínech. Zákeřné fauly na svých hodinách nestrpí a nepočítají jen s tím, že hráči jsou již dospělí a ví, co se smí a nesmí. „Rozhodně nikdy není pozdě učit studenty fair play,“ tvrdí Mgr. Pacáková. Ten, kdo bude na hodinách tělesné výchovy hrát nedovoleně, a navíc velmi hrubě, musí počítat s tím, že s učiteli CTVS kamarád nebude. V krajním případě, pokud domluva nepomůže, musí takový hráč počítat s tím, že nebude moci dále hodiny tohoto sportu navštěvovat.
O naši bezpečnost pečuje škola a jinak. „Počet úrazů se zmenší i dodržením vhodného oblečení a sportovního prostředí,“ ukazuje příklad PaedDr. Kopřiva, jak se dá také zabránit zranění.
U nás ve škole má sportovní etika své místo. Pevně věřím, že hráčům vydrží, budou-li sportovat i poté, až vystudují. A čím víc se toho ve škole na hodinách tělesné výchovy naučíme, tím míň budeme faulovat. Zášť na schopnosti jiných a mnoho dalších takových drobností můžou být právě tím malým spouštědlem hrubého faulu. Jak říká Mgr. Padivý: „Emoce a adrenalin do sportu patří, chyba i faul se nutně musí vyskytnout, ale nikdy ne nefér!!“
Nahrávání ...
