iList.cz » Izraelské ne-zvyky

Izraelské ne-zvyky

26. 10. 2015 | Alice Peková | OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Po pěti měsících pobytu a studia v cizí zemi člověk tak nějak tiše předpokládá, že si zvykne na vše. Izrael vás vyvede z omylu.

Zvyknete si na obrovský počet koček kdekoliv ve městě, na všudypřítomné vojáky v zelených uniformách (ano, i v přednáškových sálech), na občasné setkání se švábem v kuchyni.

Přesto jsou věci, před kterými mi snad navždy zůstane rozum bezradně stát. Neztrácím naději – třeba je konečně pochopím, až se někdy do Izraele vrátím. A že se vrátím, na to klidně vemte jed. Zatím si se mnou můžete jít lámat hlavu nad pěti ne-zvyky.

1. Parkování

Pokud v Tel Aviv chcete jezdit autem, připravte si ocelové nervy. Obrubníky jsou natřené různými barvami. Na červeno-bílou, červeno-žlutou rovnou zapomeňte, tam se parkovat nesmí za žádných okolností. Na modro-bílé smí parkovat jen místní, většinou je tam ale stejně plno, takže to není relevantní. Nejlepší je parkovat na šedé, jenže tu v centru Tel Avivu najdete tak na jedné ulici z padesáti a určitě bude úplně nacpaná.

Obyvatelé Tel Avivu jsou mistři v podélném parkování a vejdou se snad i na parkovací místa, která jsou o 10 cm kratší než jejich auto. V pátek večer přesto nenajdete místo třeba ani na placených parkovištích – a to i když na to existuje speciální aplikace do telefonu! Je běžné, že na cestě strávíte 10 minut a dalších 30 pak hledáte parkovací místo. Oproti Tel Avivu je centrum Prahy úplný parkovací ráj.

2. Hromadná doprava

Tel Aviv nemá ani metro ani tramavaje. Můžete použít buď vlak, který staví na čtyřech různých stanicích uvnitř města nebo autobusy. Existuje tu jistě přes stovku různých linek, ve kterých se nikdo nevyzná. Jízdní řády na zastávkách informují o zastávkách na trase linek, ale většinou nepokryjí ani všechny linky, které na zastávce staví. Časové rozvrhy tam nejsou napsané až na výjimky nikdy. Přestupní jízdenka v papírové formě neexistuje, jednoduchá jízdenka nemá časové omezení.

Snažíte se tedy vždy najít přímou trasu. Pokud ale máte Raf kartu (místní Opencard, ale s menší kontroverzí), můžete si koupit i přestupní jízdenku. Na složité síti zastávek navíc ještě parazitují šerůty, mini-vanové taxíky, které si účtují stejnou cenu za svezení jako autobusy. Ty navíc fungují i během šábesu, kdy se stávají jedinou fungující sítí hromadné dopravy. Mimochodem, řidiči autobusů jsou docela ostří a s těžkou nohou na plynu a brzdě si opravdu hlavu nedělají.

Kočky na Chrámové hoře. Muži se modlí v mešitě, ženy posedávají na trávnících a kočky si vegetí ve stínu.

3. Postoj k náboženství

Žid je Židem podle původu a s postojem k víře to nemá co dělat. A se zvyky už vůbec ne. Kamarád, který tvrdí, že náboženství je největší šílenost na světě, dodržuje zvyky velkých biblických svátků, protože je to prostě tradice, a to je důležité. Naopak jiný kamarád, jehož rodina je poměrně zbožná, neumí vyjmenovat ani všechny velké židovské proroky. Charedim, tedy ultraortodoxní Židé, jsou úplně mimo jakékoliv měřítko pochopitelnosti.

Postoje ke křesťanům a muslimům je absolutně nepředvídatelné. Jednou jsem si od spolužáka chtěla nechat vysvětlit, jaká přesně jsou pravidla pro košer domácnost. Odpověděl: „Vůbec se na to neptej, je to totálně nesmyslné.“ Ale stejně by si k masu sýr nebo smetanu nikdy nedal.

4. Jeruzalém

Pokud je nějaký problém neřešitelný, podepíše se status quo, který situaci zakonzervuje tak, aby byla pokud možno spravedlivá (nebo aspoň co nejméně škodlivá), a na jeho dodržování pak dohlíží různě ozbrojené skupiny veřejných činitelů.

V Jeruzalémě tak ve Starém městě na různých nepředvídatelných místech najdete policejní zátarasy se znuděnou hlídkou, na turistickém vstupu na Chrámovou horu vám pod nápisem „Pozor! Tóra přísně zakazuje vstup na Chrámovou horu!“ zkontrolují pas, že nejste Žid, a o 30 metrů a 20 vojáků dále vám zkontrolují přiměřenost oblečení. V chrámu Božího hrobu u vchodu začnete uvažovat, jestli tam zrovna náhodou není víc policistů než turistů. Ale nějak to všechno funguje. Nebo aspoň nevybuchuje.

5. Mír

Postoj Židů k válce je obecně dost negativní. Každý puberťák sice chce být na vojně parašutistou (protože na ty holky letí nejvíc), ale bojovat se svými sousedy Izrael opravdu nechce. Kohokoliv se na současnou situaci zeptám, dostanu téměř tu stejnou odpověď. Židé jsou velice mírumilovný národ a nade vše si ctí života, život je svatý (a to, že to právě řekl ten nejsekulárnější člověk, kterého znám, na tom vůbec nic nemění). Dokud ale okolní státy nebudou stabilní, mír uzavřít nejde. A jak můžou být stabilní, když je pro ně smrt svatou věcí? Židé se tedy vidí tak trochu jako ostrůvek evropského humanismu uprostřed blízkovýchodního chaosu. Pořád si na celou tu věc nedokáži udělat nějaký názor.

Jedno je jisté, v Izraeli se dá žít. Cítíte se tu úplně v bezpečí, i když kolem vás zrovna jde pět vojáků, kterým se na zádech houpou dlouhé zbraně. Mimochodem, všichni jsou téměř zaručeně mladší než vy, pokud už jste tedy překročili dvacítku. Přesto tu jsou věci, které si nedokážete vysvětlit. Od toho, kde se v Tel Aviv bere tolik aut, až po to, jak je možné, že Izrael vůbec ještě existuje. Ale stejně jste rádi, že tu jste.