„Takže ti, co tady nemají hodinu, nechť okamžitě odejdou,“ poslechne si ve většině případů každý student VŠE, který sehnal místo v počítačové učebně, kde právě začíná výuka. Mezi prvními zpravidla odcházejí ti, co už o přestávce nejistě zjišťovali od jiných, zda zde bude nějaká hodina, a nakonec se rozhodli přesvědčit sami tak, že zůstali.
„Takže ti, co tady nemají hodinu, nechť okamžitě odejdou,“ poslechne si ve většině případů každý student VŠE, který sehnal místo v počítačové učebně, kde právě začíná výuka. Mezi prvními zpravidla odcházejí ti, co už o přestávce nejistě zjišťovali od jiných, zda zde bude nějaká hodina, a nakonec se rozhodli přesvědčit sami tak, že zůstali. Když uvolní místo studentům, kteří na hodinu opravdu dorazili a doposud postávali u dveří, jeden dva z dalších „nežádoucích“ se odváží za profesorem s prosbou, zda by přece jenom mohli zůstat, že si musí dokončit jistou práci. Zbytek otrlých (čtyři pět studentů) hraje „mrtvého brouka“. Buď se učitel v průběhu hodiny, když zjistí jejich přítomnost, „zajímá“, cože tam dělají, anebo je s jejich aktivitami nechá na pokoji.
25. duben, 12.45 hod, učebna 204. Nepatříc do následující výuky sedím u školního počítače a sleduji, k jak srdcervoucím scénám může v těchto prostorách dojít. Žádný pozdrav, žádná slova, jen strnulý vyčkávací postoj s prudkým trhnutím hlavy vpravo a vlevo, kdykoli se k dozorci někdo přiblíží. Je ticho a třída se rychle vyprazdňuje. Ještě se otočím, abych se ujistila, že následující hodinu a půl bude využito sedm počítačů z dvaceti. Správce počítačových učeben mi později potvrzuje, že si profesoři už dávno vynutili právo mě vyhodit. Údajně je pro ně obtížné rozpoznávat, kdo k nim opravdu chodí a kdo ne. Navíc ti jedinci, co k nim nepatří, vyrušují. Zvláštní, jak snadno se omlouvá, že se učitel neobtěžuje zapamatovat si své studenty alespoň podle tváří. Dokonce mu máme uvěřit, že si nedokáže sjednat pořádek ve třídě, když ho cizí studenti vyrušují (že by skutečně měli zájem na sebe více upozorňovat?).
