Po semestru stráveném studijně v Kanadě jsem věděla, že chci ještě jednou vyjet. Rozhodla jsem se pro pracovní stáž. Nejlepší varianta se mi jevila vyzkoušet nabídky od studentské organizace AIESEC. Minule jsem popsala, jak probíhá výběrové řízení – po kterém se dostanete jen do AIESEC databáze všech nabízených stáží. Odtud je však cesta ještě daleká.
Výhodou databáze je, že není omezena na jednu zemi, ale na výběr jsou stáže z celého světa. Nevýhodou je pak to, že systém často nefunguje, celý proces je delší a zmatenější a největší kus práce musí odvést každý sám. Záleží tedy jen na tom, jak intenzivně aplikant hledá, jaké má požadavky a zda by nebylo moudré z některých slevit.
Jak jsem již zmiňovala v prvním článku, mou prioritou bylo vyjet na profesní stáž do Německa nebo Rakouska, kde bych uplatnila nabyté znalosti ze školy a zlepšila kromě angličtiny také němčinu. Pár let jsem se německy učila a myslela jsem tedy, že nebude takový problém se někam dostat.
Jenže ke svému překvapení jsem zjistila, že v těchto zemích je požadována vysoká znalost jazyka, k tomu pochopitelně relevantní zkušenosti. A nic z toho jsem jednoduše neměla. Jen pár brigád a studijní pobyt v Kanadě. Nadto tyto a další západní země chtějí spíše rodilé Američany, Brity, Švédy, Australany, o Čechy prostě zájem tolik není. Jedině o IT, kterému, samozřejmě, nerozumím. Situaci jsem si ještě sama zhoršila tím, že jsme na stáž chtěli hned dva – já a můj partner, taky student Fakulty financí a účetnictví.
Z padesáti žádostí dvě úspěšné
Začala jsem tedy pomalu rušit všechny filtry a dala se do hledání téměř jakékoli stáže, jen abych vyjela. A tehdy se začalo dařit. V systému je mnoho nabídek například do Indie nebo do spřáteleného Polska či Maďarska. Podle smlouvy s AIESEC by zájemce měl „aplikovat“ na pět stáží týdně a na hledání má šest měsíců. Poté je nutné žádat o prodloužení, s čímž jsou spjaty další poplatky a komplikace. To bych to ale nebyla já, abych všechno nenechala na poslední chvíli.
Kdykoli jsem narazila na zajímavou stáž, klikla jsem na aplikovat a tím jsem vlastně o sobě dala vědět AIESECu v dané zemi, že mám zájem o tu konkrétní stáž. Tamní AIESEC získal přístup do mého profilu, kde si pročetl CV, a pokud mě shledal vhodným kandidátem, ozval se mi jeden z jejich zástupců a sjednali jsme interview po Skype. Interview trvala od desíti minut po půl hodiny a probíraly jsme obecné záležitosti, jako představení, studium, zkušenosti, zájmy, důvody výběru této země a pracovní nabídky. Pokud i po tomto bodu ze mě měl AIESEC dobrý pocit, předal CV samotné firmě a ta se ozývala již s konkrétnějšími a praktičtějšími otázkami. S firmou pak zpravidla probíhala dvě další interview.
Během pátého a šestého měsíce jsem tedy udělala největší pokrok, opravdu se tomu věnovala, rozeslala asi padesát žádostí, z toho dvacet se ozvalo zpátky, s patnácti jsem dělala pohovory a po půl roce se konečně zadařilo. A to hned dvakrát.
Foto: archiv autorky
ČTĚTE TAKÉ:
