Ačkoliv mezi hlavní cíle hospodářské politiky může patřit dosažení plné či přirozené míry nezaměstnanosti na celostátní úrovni, často se zapomíná na regionální rozdíly. V ČR jsou rozdíly, pokud se týče okresních měr nezaměstnanosti, velmi markantní. Míra nezaměstnanosti dosahuje od cca 3 % v okresech Praha-východ a Praha-západ až po 20 % v severočeských a moravskoslezských okresech. Tyto rozdíly se v čase nezmenšují.
Ačkoliv mezi hlavní cíle hospodářské politiky může patřit dosažení plné či přirozené míry nezaměstnanosti na celostátní úrovni, často se zapomíná na regionální rozdíly. V ČR jsou rozdíly, pokud se týče okresních měr nezaměstnanosti, velmi markantní. Míra nezaměstnanosti dosahuje od cca 3 % v okresech Praha-východ a Praha-západ až po 20 % v severočeských a moravskoslezských okresech. Tyto rozdíly se v čase nezmenšují, jak by tvrdila neoklasická ekonomie, ale rostou. Měřeno prostým rozptylem okresních měr nezaměstnanosti, zvětšily se od ledna 1999 do června 2005 zhruba o 50 %.
Neoklasický model vyrovnávání regionálních rozdílů však počítá s mnoha předpoklady, kterých v realitě nelze dosáhnout. Jedná se o nulový mezinárodní vliv, nulovou státní ingerenci, nulový vliv odborů, dokonalou konkurenci a další bariéry, které brání alokaci kapitálu v méně rozvinutých regionech a naopak migraci pracovních sil do regionů rozvinutějších. Mnohem blíže realitě pracuje teorie lidského kapitálu blížící se institucionálnímu pohledu, protože nezanedbává transakční náklady. Ty mohou nabývat forem peněžních (výdaje na stěhování) i nepeněžních (přetrhání mezilidských vztahů v oblasti původního bydliště, ze kterého se zaměstnanec stěhuje). Dále se nepředpokládá perfektní znalost situace v jiných regionech a neexistence administrativních nákladů. Oba dva přístupy jsou pozitivní, nás však zajímají konkrétní hospodářsko-politická doporučení.
Vlády, které v inkriminovaném období prováděly různá opatření na podporu snížení regionálních rozdílů, nepoznaly, že pouhé přerozdělování prostředků ve prospěch regionů s vysokou mírou nezaměstnanosti nepomáhá. Dokazuje to i případ integrace východoněmecké ekonomiky do SRN. Dotace, které jsou vynakládány na aktivní politiku zaměstnanosti, považuji za vhodné při řešení problémů specifických skupin (fyzicky a mentálně postižení, romské etnikum atd.), nikoliv však jako hlavní nástroj pro politiku regionální konvergence. Většinu prostředků na ně vyčleněných bych raději použil na podporu vědy a výzkumu.
Role státu by se měla soustředit na snižování výše zmíněných transakčních nákladů. Konkrétní opatření lze přijmout v následujících oblastech:
– V ČR stále nefunguje trh s byty kvůliregulovanému nájemnému, pracovní síla se tak obtížně stěhuje. Nájemné je nutno deregulovat.
– Někteří nezaměstnaní, zvyklí vyžít ze sociálních dávek, se ani stěhovat za prací nechtějí. Korekce sociálních dávek směrem dolů spolu s větším využíváním veřejných prací (viz Slovensko) by pomohla zvýšit motivaci těchto lidí.
– I při regionálních rozdílech ve mzdách existuje celorepubliková direktivně stanovená výše minimální mzdy, která zvláště v méně rozvinutých regionech s menším ohodnocením práce způsobuje nezaměstnanost. Zrušme tedy minimální mzdu.
– Rigidní pracovní právo se obrací proti tomu, koho má chránit – proti zaměstnanci. Zaměstnavatel si dvakrát rozmýšlí, zda přijme pracovníka, kterého může v dobách problémů podniku jen s obtížemi propustit. Je nutná liberalizace pracovního práva.
Určitý stupeň deregulace fiskální politiky na úroveň krajů by umožnil méně rozvinutým regionům stimulovat snižováním daňové zátěže právnických osob alokaci kapitálu, a tím i snižovat regionální nezaměstnanost.
Samozřejmě, bylo by možno rozebrat další možná opatření, ale to by již přesahovalo rozsah tohoto článku. Dát prostor migraci pracovní síly, a tím „vylidnit“ méně vyspělé regiony, určitě naráží na zamítavá zjednodušení typu „to už tam můžete zrovna všechny postřílet“. Myslím si, že lépe je současnou neuspokojivou situaci odstraňovat, než ji konzervovat pomocí neefektivních nástrojů, které koneckonců platíme my, daňoví poplatníci.
