S novým školním rokem nastoupilo do prvních ročníků na VŠE přes čtyři tisíce nových studentů. Položili jsme jim otázku, jak se potýkají se systémem počítačových registrací předmětů, s frontami ve škole a jaké komplikace je čekaly s dopravou, případně s ubytováním.
S novým školním rokem nastoupilo do prvních ročníků na VŠE přes čtyři tisíce nových studentů. Položili jsme jim otázku, jak se potýkají se systémem počítačových registrací předmětů, s frontami ve škole a jaké komplikace je čekaly s dopravou, případně s ubytováním.
Martina, 18:
„Nikdo nám systém počítačového zápisu předmětů nevysvětlil. Nevěděla jsem, že se rozvrh musí v průběhu zápisů dělat několikrát a že mi počítač některé předměty vyhodí. Musela jsem se ptát starších studentů, kteří mi se vším poradili. Fronty nejsou příjemné, v menze jsem stála třikrát, než jsem dostala kartu. Čekání trvalo tak dlouho, že jsem pokaždé musela odejít na výuku. S ubytováním problém nemám, protože jsem z Prahy a změny dopravy se mě nedotkly.“
Pavel, 19; Martina, 20; Honza, 19:
„Na zápise nám nikdo nic neřekl. To, že zápis probíhá na počítačích, jsme se dověděli až od kamarádů z vyšších ročníků. Ale musí se uznat, že když člověk tento systém pochopí, je to vše velmi jednoduché a rychlé. Na úvodní schůzce nám taky asi čtyřikrát řekli, do jaké kolonky si máme napsat jméno a příjmení, ale že budou povinné nějaké bakalářské zkoušky, to tam nezaznělo. Řekli nám: přečtěte si brožuru.”
Pavel si stěžuje na nekonečné čekání: „Chtěl jsem si koupit ve skriptárně učebnici matematiky. Po půlhodinovém čekání před skriptárnou mi uvnitř řekli, že ji tady neprodávají, že mám jít na Žižkov. Vždy, když se někde musí stát fronta, jsme nuceni to vzdát, když nám začínají přednášky. Na kartu do menzy jsem čekal hodinu a půl, pak byly dvě, řekli nám ahoj a zavřeli okénko. Dostali jsme multifunkční kartu na to, abychom si do menzy na Jižním Městě mohli zařídit kartu další.“
Martina k dojíždění říká: „Bydlím až na Suchdole. Cesta do školy mi trvá jeden a půl hodiny. Na přednášce strávím zase jeden a půl hodiny a pak totéž zpátky, takže tím zabiju celý den.“
Honza posuzuje náhradní autobusovou a tramvajovou dopravu: „V těch podmínkách, jaké tady jsou, se Dopravní podnik snaží, to se musí uznat. Jsme ve velkoměstě, takže musíme počítat s tím, že budeme chvíli cestovat.“
Lucie, 19; Marie, 19:
„Hodili nás do vody a musely jsme si všechno zjistit a zařídit samy. Naštěstí nám poradil jeden kamarád z druhého ročníku. Předem jsme nevěděly, jak systém zápisů funguje. Na úvodní informační schůzce nám nebylo o průběhu registrací nic řečeno.”
Marie o všudypřítomných frontách říká: „Nejdéle jsem zatím musela čekat na vyřízení karty do menzy. Povedlo se mi ji zařídit až po třech dnech. Jinak u počítačů není velký nával, studenti se u nich vystřídají docela rychle, proto se moc dlouho nečeká.“
Lucie měla problém sehnat bydlení: „Kolej jsem nakonec nedostala. Byla jsem nucena najít si podnájem. Teď, když je na některých trasách metro mimo provoz, jezdím do školy autobusem a tramvají a trvá mi to přes hodinu.“
Marie k tomu dodává: „Kolej jsem také nedostala a bydlím v podnájmu až na Rajské zahradě, odkud mi cesta do školy trvá hodinu a tři čtvrtě.“
Veronika, 19; Ondra, 19; Martina, 19; Ivan, skoro 20:
Veronika si postěžovala: „S registracemi jsem měla docela problém. Přihlásila jsem si devět předmětů a v září jsem zjistila, že mi počítač čtyři vyhodil, ačkoli jsem se hlásila na předměty, kde ještě byla volná místa. Na druhou stranu je dobré, že si každý může udělat rozvrh, jaký chce. ” Dále dodává: „Nejhorší fronty byly na fotky na ISIC karty a v menze. Tam před zavírací dobou vždy odpočítají několik lidí vepředu, ti dostanou kartu, a ostatní pošlou domů.”
Matina k tomu říká: „Školu máme od 9.15 do 16.00 a menza vydává karty od 9.00 do 14.00. Takže já se tam vůbec nedostanu.”
Ondra se usmívá: „Já jsem s tím sem šel. Věděl jsem, že VŠE je škola front. Když si je člověk všechny vystojí a dokáže se kromě toho i přihlásit na zkoušku, tak tady má vyhráno.”
Ivan mluví dobrou češtinou o nedostatku kapacit na kolejích: „Jsem z Bulharska, a proto nemám nárok na kolej. S kamarádem jsme si museli sehnat podnájem.”
Bára, 19; Markéta, 19:
Bára si zápis přemětů pochvaluje: „Moc mi vyhovuje, že si můžu rozvrh dělat na internetu z domova. V pohodě, kde mi u toho nikdo nefuní na záda. Proseděla jsem však u počítače tři dny, než mi došlo, co ode mě chtějí. Hodně jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že přednost přede mnou mají všichni ostatní, že já jsem až ta poslední, která si může vybírat předměty.
Překvapilo mě taky, že fronty se stojí v podstatě na všechno. Zápisový den jsem celý strávila ve frontě. Člověk musí počítat se vším. Měl by si nechat hodně času, když chce něco vybavit.“
Markéta je jiného názoru: „Čekání ve frontách je podle mě pochopitelné, když jenom v prváku jsou nás stovky.” K dopravním problémům říká: „Do školy jezdím čtyřmi dopravními prostředky déle než hodinu. Zaskočilo mě, že jsou první ročníky na Jižním Městě. Předpokládala jsem, že budu jezdit na Žižkov. Mělo by zde být zavedeno víc autobusů. Ranní spoje jsou přeplněné a mají dlouhé intervaly. Někdy se tam studenti nevejdou a řidič je nechá stát na zastávce.”
