Malý velký Glen

1. 5. 1999 | | Nezařazené

Když se vydáme z Malostranského náměstí ulicí Karmelitskou směrem k Újezdu, narazíme asi po padesáti metrech na velký nápis: „U Malého Glena“. Úzkými dveřmi pod ním vejdeme do amerického „pubu“, a když se vydáme po schodech do suterénu, ocitneme se v jednom z pražských jazzových klubů. Pokud se sem rozhodneme zavítat v neděli večer, uslyšíme jazzový koncert s názvem „Leimonarion Jazz Jam“.

Když se vydáme z Malostranského náměstí ulicí Karmelitskou směrem k Újezdu, narazíme asi po padesáti metrech na velký nápis: „U Malého Glena“. Úzkými dveřmi pod ním vejdeme do amerického „pubu“, a když se vydáme po schodech do suterénu, ocitneme se v jednom z pražských jazzových klubů. Pokud se sem rozhodneme zavítat v neděli večer, uslyšíme jazzový koncert s názvem „Leimonarion Jazz Jam“. Mladí neprofesionální hráči si zde nezávazně před publikem zdokonalují svojí hru.

„Students“ a „professionals“

Přijít se a zahrát si může kdokoliv. Na plakátě na vstupních dveřích se dozvíme, že od 18.00 hodin tu hrají „students“ a od 20.00 hodin „professionals“. Jsou to ale trochu matoucí pojmy. Od začátku do konce hrají stejní lidé. Všichni jsou zhruba stejně vyspělí hráči, a to na poměrně vysoké úrovni. Jen okolo deváté si za piáno sedá starší malý muž, cizinec, hraje Masonova Chameleona a sólo podá takovým způsobem, až obecenstvo otevírá ústa. Pouze ostatním hráčům jde na nervy tím, že hraje stále hlasitě. Dohraje tu jednu skladbu, ukloní se a odchází. Byl to určitě profesionál. Bohužel pro začátečníky tu místo není.

Džínová kráska

Music club U Malého Glena připomíná jeskyni. Vybudován z podzemního suterénu, skládá se z baru a poslechového sálu, oddělených příčkou. Je podlouhlý a poměrně úzký. Podél stěn se táhnou tmavé lavice s přistavenými malými kulatými stolky a židlemi. Vejde se sem tak pětadvacet až třicet lidí. Na jednom konci sálu je pódium. Jde v podstatě jenom o volný prostor, ohraničený klavírem a hudebním aparátem. Za ním u zdi je vystavena vysochaná kráska, jejíž mléčný, jednolitý půvab je umocněn džínovou bundou, která jí decentně zahaluje klín. Věšáky zde k dispozici nejsou. Velké zrcadlo, zavěšené vedle aparátu, neslouží jen narcisismu hráčů, ale zřejmě i pro zdokonalování stylu těch, kdo zde zkouší.

Posluchači versus hráči

V neděli večer lze v tomto klubu potkat jak amatérské hudebníky, tak pasívní fanoušky jazzu. Publikum ale částečně splývá s hráči, což plyne ze samotné podstaty „jamování“. Hrají se standardy a hraje vždy ten, kdo danou skladbu zná. Kromě toho se tu často sejdou některé nástroje víckrát, a proto vždy část posluchačstva tvoří právě sami hráči. Je tu však i hodně běžných návštěvníků. Jejich počet v průběhu večera stále roste a rozhodně nemají čeho litovat. Přesto, že jde o amatérské muzikanty, jsou tu k mání velmi dobré výkony.

Vstupné činí čtyřicet korun. Kdo přijde s nástrojem, vstupné neplatí. Ale nejen proto zde sedí několik lidí se saxofonem nebo kytarou na kolenou, z jejichž chování nabudeme dojmu, že si je půjčili, aby ušetřili. Někdy to totiž chvíli trvá, než člověk překousne stud. Právě když se hraje skladba „All The Things You Are“, připojí se brýlatá slečna s altkou, do té doby se tvářící, jakoby jí držela poprvé v životě a zahraje jedno z nejlepších sól, které ten večer zazní. I to je účelem amatérského jamu: naučit se hrát před publikem.

Cizincem ve vlastní zemi

Faktem je, že u Malého Glena, ač v centru Prahy, skoro nenarazíte na Čecha. Obsluha sice reaguje na česky objednané pivo nebo jeden z nabízených Absolut koktejlů, ale tím to končí. Mluví se zde anglicky.

Jak je známo, hudba hovoří svou vlastní řečí a ta jazzová má zvlášť široký slovník. Na pódiu můžeme poslouchat dialog saxofonu a piána, občas přitakávající basu a agresivní vpády pozounu. Na ježka ostříhaný Angličan, který hraje skoro celý večer piáno, začne vlastní předehrou Gerschwinovu Summertime. Jeho styl silně připomíná legendárního Theloniouse Monka. Teprve až když skouzne do neopakovatelné harmonie, ostatní nástroje pochopí, že je na nich, aby obecenstvu odhalily skladbu známou melodií. Těžko se pozná, odkud kdo přijel. Vlastně je tady každý doma. Nehovoří se zde žádným jazykem, ale všichni si rozumí.

Mohlo by tě zajímat: