Dvanáct piv? Na muže středního věku slušný výkon

24. 11. 2005 | Jaroslav Schejbal | Rozhovory

S Martinem Jahnem jsem se poprvé setkal na slavnostním otevření Rajské budovy. Na VŠE se bývalý generální ředitel agentury Czechinvest vrátil po více než deseti letech jako místopředseda vlády pro ekonomiku. Povídali jsme si o jeho studiu na Vysoké škole ekonomické, proč odchází z politiky i o fotbale s bývalým předsedou vlády Stanislavem Grossem.

S Martinem Jahnem jsem se poprvé setkal na slavnostním otevření Rajské budovy. Na VŠE se bývalý generální ředitel agentury Czechinvest vrátil po více než deseti letech jako místopředseda vlády pro ekonomiku. Povídali jsme si o jeho studiu na Vysoké škole ekonomické, proč odchází z politiky i o fotbale s bývalým předsedou vlády Stanislavem Grossem.

V pondělí jste spolu s dalšími známými osobnostmi slavnostně otvíral Rajskou budovu? Jaký jste z toho měl pocit?

Moc se mi to líbilo, je to samozřejmě velký pokrok. Nová aula je velmi pěkná, myslím, že je to příjemné prostředí pro studenty. Na druhé straně je ale škola podle mě více o učitelích než o budově.

Chystáte se odejít z politiky. V jednom rozhovoru jste řekl, že pokud budete pořádat nějaký večírek na rozloučenou, bude to v restauraci Sklep na Žižkově. Chcete tam zavzpomínat na nedalekou VŠE?

Já už tam chodím poměrně dlouho. Ta hospoda patří mému kamarádovi, často jsem tam chodil na různé oslavy Czechinvestu. Za svého působení jsem tam příliš nepobýval.

Jakou jste studoval fakultu? Uvízl vám v paměti některý vyučující nebo předmět?

Studoval jsem Fakultu mezinárodních vztahů. V paměti mi uvíznul především pan profesor Dědič, protože nám přednášel obchodní zákoník – vždycky tu kapitolu, kterou zrovna napsal. Bylo to v době po revoluci, kdy se všechny zákony musely teprve vytvořit a to bylo hodně zajímavé.

Pak si pamatuji hlavně kantory ze zahraničí, kteří přednášeli v němčině a v angličtině – to bylo tenkrát velmi užitečné. A dnes jsem na otevíraní Rajské budovy potkal docentku Klosovou. U ní jsem dělal diplomovou práci. Dál už mě nikdo nenapadá a ty, na které nevzpomínám v dobrém, asi nemá cenu ani jmenovat.

Jména těch neoblíbených z vás asi nedostanu. Můžete tedy alespoň obecně popsat typ pedagogů, který vám neseděl?

V době, kdy jsem studoval, bylo na škole hodně učitelů oddaných starému režimu, kteří se pak velmi rychle „obrátili“. To bylo velmi úsměvné. Kupříkladu si pamatuji, jak jsem od jednoho horlivého pedagoga dostal posudek, že bojkotuji práci svazáckého organizace a neúčastním se na práci kolektivu. Jméno říkat nebudu, jen se tomu musím i dnes pořád smát.

Začal jste studovat za minulého režimu. Jak jste prožil listopadový převrat?

Zcela otevřeně, byl jsem někde v hospodě, protože akci 17. listopadu u nás organizovali lidi, kteří byli velmi aktivní ve Svazu socialistické mládeže. A já jsem tenkrát proto bojkotoval úplně všechno.

O nějakém pochodu jsem toho moc nevěděl, takže tu první noc 17. listopadu jsem se neangažoval vůbec. Až později, od 18. listopadu do ledna, jsem rozvážel letáky. Měl jsem totiž poměrně nové embéčko tisícovku a mohl jsem jezdit po republice – na debaty v kinech a hospodách po Zlínsku, Jižní Moravě a Ostravsku.

Vykašlal jsem se na to, když se to celé zvrhlo – peníze, které studenti vybrali na revoluci od babiček, se používaly na výlety do Rakouska. Takové věci mi nebyly až moc po chuti.

Túra po hospodách

Pražští studenti VŠE si stěžují na neosobní prostředí na škole. Hojně se používají pojmy jako „továrna ne ekonomy“ nebo „pásová velkovýroba“. Byla škola taková už na přelomu osmdesátých a devadesátých let?

Já myslím, že to tenkrát taková „masová výroba“ nebyla. Měli jsme ještě studijní kruhy a lidi z kruhů se znali dobře. A nezáleželo na tom, jestli byli z Prahy nebo mimopražští – měli jsme k sobě obecně blíž, byla taková doba. Dneska už jsou všichni více individualisti.
Ale s pár lidmi ze školy se ještě vídám, chodíme spolu třeba hrát tenis.

Jaký jste byl student? Co kolejní párty?

Chodil jsem na předměty, které mě zajímaly, ale příliš pilný student jsem nebyl.
Od kolejí jsem byl trochu odtržený, ale do hospod jsem chodil – třeba do Koule nebo v okolí školy Na Sklenářku a K Jíšům.

Zrovna nedávno, když jsem slavil narozeniny, jsme s mým bývalým spolužákem jako vzpomínku na školu podnikli takovou túru po hospodách na Žižkově, což byla neskutečná sranda. Některé hospody už tam nejsou, některé jsou pořád stejné. Obcházeli jsme všechny ty hospody v Bořivojce, u Houdků, Nad Viktorkou a další.

Jen tak s kamarádem? Bez ochranky?

Ano, jen tak. Měli jsme itinerář, do kterého jsme si v každé hospodě nechali dát razítko a napsat, co jsme vypili.

A kolik jste toho vlastně vypili?

No, ono to bylo dost dlouhé. Prošli jsme dvanáct hospod a v každý jsme měli alespoň jedno pivo. Takže tak kolem dvanácti, třinácti piv. Já myslím, že na muže středního věku, je to docela slušný výkon.

Zahraniční investice byly téměř protistátní

V roce 1994 jste nastoupil do Czechinvestu. Jak se tam člověk dostane?

Odpověděl jsem na inzerát v Hospodářských novinách, dokonce ho mám dodnes někde schovaný. Pozvali si mě na pohovor a pak řekli, že mě berou. Dokonce jim nevadil ani měsíční odklad nástupu, kdy jsem byl na stáži ve Vídni.

Co vám působení v Czechinvestu přineslo?

Přineslo mi to v podstatě všechno, co vím. Zkušenost v mezinárodním prostředí, zdokonalení jazyků. Znamenalo to start mojí profesní dráhy, protože i když jsem se i v mých předchozích zaměstnáních hodně naučil, stabilní kariéra začala až právě v Czechinvestu.

Jak jste se dostal do Chicaga, kde jste vedl pobočku Czechinvestu?

Na Chicago jsme tam byli dva, nakonec padla volba na mě. Tenkrát byl Czechinvest poměrně malá, nijak zvláště protěžovaná, organizace – taková popelka, kteréou nikdo nechtěl. Když jsem v roce 1996 odjížděl do Chicaga, byla podpora zahraničních investic skoro protistátní. Myslím, že právě to dalo lidem v  Czechinvestu takovou sílu, protože si museli svoje místo na slunci vybojovat a politiku podpory investic přes odpor tehdejší vlády protlačit.

Začátky byly opravdu těžké, ale nakonec se z toho ošklivého káčátka vyklubala slepice, která snáší zlatá vejce.

Během působení v Czechinvestu jste získal rytířský řád. Od koho a za co to bylo?

To byl řád za zásluhy od francouzského prezidenta, za rozvoj česko-francouzských ekonomických vztahů. Pomáhal jsem francouzským investicím do České republiky a snažil jsem se o větší porozumění našich dvou rozdílných kultur.

Jestli je totiž něco překážkou k rozvoji obchodních vztahů, tak jsou to právě rozdíly mezi kulturami. V USA se proto hodně učí „multicultural management“. Je důležité snažit se pochopit, jaká je mentalita jiného národa. Francouzské firmy jsou jiné než německé nebo americké.

Jak se vy osobně díváte na investiční pobídky?

Já s nimi samozřejmě souhlasím, protože jsem byl jeden z těch, kteří náš systém zahraničních pobídek vymysleli. Myslím, že to funguje velmi efektivně.

Musíme prostě vycházet z toho, v jakém světě tady žijeme. Je tu převis poptávky nad nabídkou v oblasti investic a zahraniční investice jsou všeobecně uznávány jako jeden z motorů regionálního rozvoje a ekonomického růstu. Je prostě víc zemí, které chtějí zahraniční investice, než firem, které přináší investiční projekty, takže je logické, že dochází k určitému soupeření mezi zeměmi. V podstatě neexistuje země, která by neměla v současnosti, nebo alespoň někdy v minulosti, systém investičních pobídek. My jsme zvolili daňové úlevy, protože český rozpočet na tom není tak dobře, aby ty úlevy mohl poskytovat prostřednictvím přímých dotací.

A není lepším řešením vytváření příznivého podnikatelského prostředí pro všechny, třeba tím, že se daně sníží všem?

Nižší daně jsou samozřejmě vhodné, nicméně si nemyslím, že by Česká republika měla soupeřit s ostatními prostřednictvím nízkých daní. Naše konkurenční výhoda je někde jinde. Uměl bych si představit určitou daňovou optimalizaci u přímých daní směrem dolů a u nepřímých opačným směrem. Dále bych podporoval různé ekologické daňové reformy.

Kritický k sobě i ostatním

Máte zkušenost i se studiem v zahraničí. Získal jste titul MBA na DePaulově Univerzitě v Chicagu. Můžete srovnat?

To je samozřejmě obrovský rozdíl. Tím, že to je placené, tak jsou tam studenti i profesoři daleko více motivovaní.

Když jsem například přišel na první hodinu, neměl jsem připraveno vůbec nic. Jak bylo v Česku zvykem, šel jsem se tam jen porozhlédnout, jaká bude potřeba literatura. To byl omyl – američtí studenti přišli se zpracovanou první kapitolou učebnice, protože už první hodinu se začalo zostra. Musel jsem si knihu od někoho půjčit, ale oni se na mě dívali dost nechápavě, nerozuměli, co po nich chci.

Takže na první hodině jsem vystřízlivěl a přizpůsobil se jejich systému školy, který je jako reálný život. Nikdo neopisuje a systém známkování vás nutí být kritický k sobě i ostatním.

Nepřijde vám tento přístup příliš individualistický?

Jen částečně. Spousta předmětů byla naopak zaměřena na týmovou práci, kterou třeba u nás lidé podceňují a která u nás chybí. I na školách. Vidím to na lidech, kteří z nich vycházejí.
Týmová práce totiž není snadná, člověk se jí musí naučit, protože v týmu má každý svoji roli a musí odvést svou práci.

Je možné, že někdy v budoucnosti budete na VŠE přednášet?

Dovedu si to představit a dokonce si myslím, že mě to nemine. Nevím sice kdy, ale určitě bych přednášel rád.

A co byste chtěl přednášet?

Zřejmě odborné předměty, které se týkají mezinárodních investic nebo všeobecného managementu. Také by mě bavilo zabývat se vyjednáváním a prezentačními schopnostmi, věcmi, které se dostatečně neučí. A je to škoda, protože když máte velké penzum odborných znalostí a neumíte je prodat, jsou vám k ničemu. Také by to bylo zábavné učit.

Co říkáte na úvahy o zavedení školného na vysokých školách?

Myslím, že systém „odloženého školného“, kdy se školné splácí až po studiu, je vcelku dobrý. Stát by jej mohl používat k motivaci ke studiu na oborech, které jsou potřeba, ale není o ně takový zájem. Dovedu si představit, že by studium ekonomky nebo práv bylo dražší než studium technických oboru, kde je absolventů v současnosti méně.

Celý problém je však potřeba prodiskutovat, „vyhrát“ si s ním. Je to hodně citlivá věc a je potřeba systém dobře nastavit – rozhodně by neměl například vylučovat studenty s nižšími příjmy. Pomohla by i sociální stipendia, aby ti, kteří dnes z finančních důvodů nestudují, studovat mohli. A ty, kteří na studium zase mají, by měl vhodný model zase motivovat – měli by vědět, že nic není zadarmo a že studium zvyšuje jejich cenu na trhu práce. Tudíž je potřeba na něj přispět.

Ale jak říkám, je potřeba model dobře promyslet, protože žádný vhodný apriori neexistuje

Jako nestraník jsem si mohl dovolit víc

Proč jste se rozhodl prosazovat svoje myšlenky v rámci sociálně-demokratické vlády?

Za posledních osm let tu vlastně žádná jiná vláda nebyla. A pokud jsem chtěl do politiky mluvit, jinak to nešlo. Další otázkou je, jaká vláda tu bude po volbách.

Zároveň jste se přitom obklopil lidmi s výrazně pravicovým smýšlením. Proč?

Obklopil jsem se lidmi, kteří chtěli pracovat ve státní správě nebo na rozhraní politiky a státní správy, a kteří jsou šikovní a chytří. Nemyslím si, že jsou až tak pravicoví.
Můj problém je, že takovéto přesné vymezování nemám příliš v lásce. Podle mého jsem se jednoduše obklopil lidmi, kteří chtěli v tomto prostředí dělat a kteří k tomu měli správné profesní a znalostní předpoklady.

Proč tedy nakonec z politiky odcházíte?

Svůj odchod jsem již od začátku vysvětloval tak, že jsem dospěl k názoru, že chci být dál aktivní na úrovni odborné, nikoli politické. To bylo moje prvotní rozhodnutí. Nebylo to tak, že bych dostal nabídku ze soukromé sféry a rozhodl se odejít z politiky. Nabídka od privátní firmy přišla až potom.

Proč nedokončíte celé volební období?

Podle mě nemá cenu zůstávat ve vládě až do konce funkčního období, protože ten poslední půlrok bude stejně především o volební kampani.

Neodcházíte však přesto hlavně kvůli tomu, že jste zjistil, že některé věci se vám prosadit nepodaří?

Z konkrétních věcí, s kterými jsem do vlády šel, se mi podařilo prosadit skoro všechny – předložit zákon o úpadku a Strategii hospodářského růstu, zavést daňové zvýhodnění investic do výzkumu a vývoje. Navíc jsem považoval za důležité otevírat určitá politicky citlivá témata, ke kterým měl málo kdo chuť, ať už mluvíme o pravici nebo levici. Nikdo totiž nehlásá otevřeně, že chce školné. Nebo také deregulace je věc velmi komplikovaná, do které nechce nikdo kousnout. A já jsem byl nestraník, který si to mohl snáze dovolit.

V tisku se objevily názory, že jste do politiky vstoupil jenom za účelem zvýšit svoji cenu na trhu práce.

Asi takto: kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. O někom se zase říká, že jde do politiky, aby si vydělal dost peněz na živobytí.

Moje působení v politice takto samozřejmě někdo vnímat může, ale moje cena byla po ředitelování v Czechinvestu i tak dost vysoká. Mně tento názor proto přijde vcelku trapný. Prostě jsem dělal věci, které mi přišly správné. Navíc, cena na trhu práce se většinou odvíjí od pracovních výsledků, ne od toho, že  člověk pouze sedí ve vládě. Spoustu lidí tam byla a jejich cena na trhu práce se moc nezvýšila. Takže mi to celé připadá jako ubohý argument.

Vaše práce v soukromé firmě bude vlastně vaše první působení v privátním sektoru. Těšíte se?

Já se vždycky na všechno těším. I když například Czechinvest fungoval podobně jako privátní firma, spousta věcí bude samozřejmě jinak.

Ale nemyslím si, že jsou velké firmy od určité míry politiky nebo politikaření oproštěny úplně, jen má toto prostředí jasnější obrysy. Pro mě to znamená jasnější odpovědnost, jasnější cíle. A abyste mohl těchto cílů dosáhnout, potřebujete určité podmínky, které očekávám lepší než ve státní správě nebo politice, kde není na vytvoření těchto podmínek vyvinut dostatečný tlak. Tam se totiž musí šetřit, a tak se třeba šetří i za telefony. Což je sice správné, ale pak i lidi, kteří potřebují telefonovat do zahraničí, mají tu možnost omezenou.

Ta muzika je pořád dobrá

Má místopředseda vlády pro ekonomiku čas na kino, divadlo nebo sport?

Musí, jinak by se z toho zbláznil. Na všechno z toho si udělám čas.

Prý posloucháte Tři sestry a AC/DC, je to pravda?

AC/DC už moc ne, ale Tři sestry poslouchám. Pochází to samozřejmě z mládí, ale Tři sestry se také vyvíjejí a ta muzika je pořád dobrá.

A máte čas na normální knihu nebo čtete pouze zákony a různé dokumenty?

Ne, nečtu jenom zákony. Teď mohu doporučit knihu The world is flat od Thomase L. Friedmana o globalizaci, outsorcingu a internetové bublině. Také jsem četl poslední knížku od Michaela Crichtona Prey o nanotechnologiích, které se vymkly kontrole. Ta se mi moc líbila, sci-fi knížky mám obecně moc rád, je to takové odlehčení.

A co divadlo nebo film?

Mým nejoblíbenější divadlem je Sklep, naposledy jsem od nich viděl Besídku. A v kině? Tam jsem byl teď s dětmi, na Oliveru Twistovi.

Platíte ve vládě za elegána. Kdo vám pomáhá s oblékáním?

Nikdo, myslím, že to není zase tak složité se slušně a decentně obléknout. Poměrně dlouho jsem se pohyboval v mezinárodním prostředí, takže stylistu příliš nepotřebuji. Koupit si padnoucí oblek a k tomu hodící se kravatu, to by mohl podle mne zvládnout každý.

Co říká na váš odchod z politiky vaše žena?

Manželka je z mého rozhodnutí nadšená, jednoznačně ho přivítala. Nebyla moc ráda, když jsem do politiky šel – to víte, ta nadměrná publicita není příjemná.

Jak jste se vlastně seznámili?

Seznámily nás naše matky, které spolu pracovaly. Snažily se nás dát dlouho dohromady, ale my to odmítali. Když toho snažení nechaly, nakonec to vyšlo.

Zahrál jste si fotbal s bývalým premiérem Grossem. Jaký je fotbalista? Kdo z vás je lepší?

Asi on, v mládí hrával fotbal častěji než já, u mě to není žádná sláva.
Byl to normální fotbal, i když bylo znát, že více pracujeme než sportujeme. Oba jsme měli tendenci do toho jít po hlavě – hlavně on odcházel ze hřiště s drobnými zraněními. Nikdo jsme ho nešetřili.

Mohlo by tě zajímat:

• Ekonom se samopalem. Armáda se změnila, šikanu jsem nezažil, říká student NF a člen aktivních záloh Tuan Anh Nghiem
• Fotografie je zrcadlem naší duše, říká fotografka a studentka ekonomky Aneta Kalivodová
• Chybí nám dvouhlavé vedení, říká bývalá ředitelka Národní galerie Praha Nedoma