Mexiko – země elity
Názory
Mexiko je země kontrastů. Elegantní bulváry Mexico City silně kontrastují s chudinskými čtvrtěmi na periférii. V Mexiku najdete bohatství i bídu, lesk i špínu, krásu i ohavnost, vkus i kýč. Mexico City je nejdražším městem celé Latinské Ameriky s průměrnou cenovou úrovní nepříjemně převyšující Prahu, avšak také s průměrnými platy někde v polovině těch českých. Platy nejnižší jsou pak na české poměry už úplně směšné.
Mexiko je země kontrastů. Elegantní bulváry Mexico City silně kontrastují s chudinskými čtvrtěmi na periférii. V Mexiku najdete bohatství i bídu, lesk i špínu, krásu i ohavnost, vkus i kýč. Mexico City je nejdražším městem celé Latinské Ameriky s průměrnou cenovou úrovní nepříjemně převyšující Prahu, avšak také s průměrnými platy někde v polovině těch českých. Platy nejnižší jsou pak na české poměry už úplně směšné – no řekněte sami, kdo by u nás dělal za 10 korun na hodinu. Logickým výsledkem výše uvedeného je chudoba. Té je tady docela dost, stačí se projít dál od centra, kde třpyt bohatství hlavních ulic rychle bledne.
Přitom tady najdete čtvrti, kde naopak bledne průměrný Evropan závistí, třeba už jen při pohledu na auta zaparkovaná před luxusními vilami. Nejlevnější značkou je tam BMW, obvyklejší je Volvo, dost často se najde i nějaký ten jaguár. Tyto „ostrovy bohatství“ jsou obehnány vysokou zdí a důkladně střeženy. Pro normální Mexičany jsou stejně vzdálené jako vysněný ráj na sever od mexických hranic, protože ani sem se nikdo nepovolaný nedostane (při vstupu ochranka každého nerezidenta legitimuje a prověří důvod vstupu). Mexiko je zkrátka země kontrastů a výrazné sociální nerovnosti, aniž by v tom někdo z místních viděl problém.
Soukromé školy vyvážené zlatem
Tato sociální nerovnost je pevně zakořeněna také ve vzdělávacím systému, který – zdá se – ji dokonce upevňuje a úspěšně přenáší do dalších generací, místo aby proti ní bojoval. Existují tady totiž školy soukromé a státní, navíc na různé kvalitativní úrovni. V příkrém protikladu ke zkušenostem, které máme se soukromým školstvím u nás (to že některé české tzv. vysoké školy za školné „prodávají“ diplomy je veřejné tajemství), jsou to tady v Mexiku školy veřejné, které tahají za kratší konec.
Začíná to už od základního školství, projevuje se na školách středních (zde se jim říká Preparatorias a čím lepší, tím dražší) ale nejmarkantnější je to na univerzitní úrovni. Soukromé školy jsou bohaté (nezřídka dokonce generují docela slušné zisky), špičkově vybavené s rozsáhlým zázemím, drží krok s posledním vývojem a zaplatí ty nejlepší učitele, včetně zahraničních. Proti tomu stojí univerzity veřejné, které žádnou z výše uvedených předností nedisponují, zato se na nich platí jen minimální školné. Privilegium studia na soukromé škole se tu však doslova vyvažuje zlatem.
Moje současné působiště, univerzita ITAM (Instituto Technológico Autónomo de México), stojí jen na školném v přepočtu přes 300 tisíc korun ročně. Tím je jasně dán sociální profil studentů a absolventů. Takové školy jsou exkluzivní záležitostí pro budoucí elitu. A jenom bohatí a vlivní si mohou dovolit poslat své děti na drahou a dobrou školu a zajistit jim tak světlou budoucnost. Kruh se uzavírá. Běžní Mexičané můžou v areálu univerzity nanejvýš umývat okna či hlídat parkoviště. A nikomu to nepřijde divné… snad jen mně, coby Evropanovi se zažitým smyslem pro sociální spravedlnost.
Studium na plný plyn
Nicméně přiznávám, že školné má kromě selektivního také výrazný motivační efekt. Studenti tu opravdu studují na plný plyn. Žádná škola „na půl úvazku“, žádní „věční studenti“, jen výjimečné absence a hlavně výborná příprava na hodiny jsou tu samozřejmostí. Hned na druhé hodině mne překvapila nečekaně vysoká úroveň referátu, který si jeden můj student připravil. Z Prahy opravdu nejsem na nic takového zvyklý. Perfektní příprava (včetně důkladného nastudování doporučené literatury), výborné zpracování, špičkový přednes a prezentace (PowerPoint, jak jinak). Řadový student VŠE by tady s přístupem „však jsou na to skripta“ docela nestíhal.
Dále jsem příjemně překvapen tím, že mé poměrně vysoké nároky nevzbuzují u studentů udivené reakce, s nimiž se lze setkat v některých „referencích“ na mou osobu na jistém studentském serveru, ale spíš studenty podněcují k lepším výsledkům. Kromě toho společenská prestiž vyučujícího je zde výrazně vyšší. S přednášejícím se nediskutuje, když něco řekne, tak to jednoduše platí. Na druhou stranu, na vyučující jsou zde kladeny docela velké nároky – studenti tady totiž opravdu očekávají, že jim výuka něco přinese. Další to pozitivní efekt školného. Také tu nemají žádný „svépomocný“ server se studentskou výměnou studijních materiálů, taháků či doporučení. Tady každý hraje sám na sebe (je pravda, že mají celkem problémy s týmovou prací), studentská solidarita se moc nenosí. Taháky či jiné „podpůrné prostředky“ při zkouškách jsou téměř mimo jejich chápání.
Ve výsledku je tady na škole výrazně jiná atmosféra, než na jakou jsem byl zvyklý na akademické půdě doma – spíše se to blíží společenskému klimatu, které jsem zažil na Georgetown University v USA, i když ta ostrá americká dravost je zde trochu otupena mexickou náturou a vedrem.
Když se Mexičan zasměje…
Neříkám, že je to tu horší, rozhodně nejsem přesvědčen, že je to lepší – je to tu zkrátka jiné. Ve výsledku ale musím přiznat, že jsem hrdý na to, že jsem Čech, že pocházím ze země, kde přístup ke kvalitnímu vzdělání je otevřený pro všechny. Samozřejmě, máme přijímací zkoušky a jen ti nejlepší nakonec dostanou šanci prestižní obor studovat, nicméně nejsou to peníze (respektive jejich nedostatek), co rozhoduje, jestli talent a nadání přijdou nazmar. Možná nám díky bezplatnému vzdělání chybí určitý „tah na branku“, možná jsme díky tomu trochu pohodlnější, možná si toho dokonce ani tolik nevážíme, ale věřte tomu, že teprve když uvidíte jak školné kopíruje a ve svém důsledku prohlubuje sociální rozdíly tady v Mexiku, doceníte to, že ho u nás (zatím stále) nemáme. Ono totiž, aby školné fungovalo a přinášelo výše zmíněné pozitivní důsledky, musí zároveň být hrozbou. Nízké školné symbolického charakteru změny nepřinese, vysoké školné – dostatečně „citelné“ – bude mít negativní celospolečenské dopady.
V této souvislosti mne napadá ještě další mexická analogie – péče o zdraví. V té bychom si Mexičany mohli vzít za vzor – například zde na toaletě potkáte člověka, který si po jídle čistí zuby. Důvod je jednoduchý – zubaři, stejně jako jakákoli jiná kvalitní lékařská péče, jsou zde neskutečně drazí (a to zjevně i pro bohaté studenty ITAMu). Výsledek? Vysoká zainteresovanost jednotlivců na co nejlepším stavu svého zdraví. Vedlejší efekt – nebo chcete-li celospolečenská cena tohoto stavu? Když se chudý Mexičan zasměje, zubař by plakal.