Druhá část rozhovoru s Michalem Malátným o psaní písní, klubovém
turné i jeho hudebním snu. Bez Kláry i Tabáčku si frontman skupiny
Chinaski koncert umí představit. Která píseň ale podle něj v repertoáru
nemůže chybět?
Máte nějaké oblíbené místo, kde hrajete
nejraději?
Nejradši mám kluby. Tam se vejde třeba dvě stě, čtyři sta lidí. Nebo
Lucerna bar, tam jsme odehráli přes osmdesát koncertů. Zahrát jednou za
pár let velkej koncert v O2 aréně nebo na Výstavišti je super, ale naše
kapela vznikla v klubech. Myslím si, že tam patříme. V O2 aréně to bylo
skvělý, ale zase se těším do Lucerna baru. Ale co se týče našich
oblíbených štací, tak je to třeba Továrna v Jilemnici nebo klub Golem
ve Zlíně.
Takže k novému CD pojedete spíš klubové turné?
My to CD vydáme na podzim a turné k němu pojedeme až na jaře.
A myslím si, že to nebudou kluby, ale kulturní domy. Takže to jsou spíš
okresní města. Já jsem třeba z Jičína a tam je kulturák, kam se vejde
třeba čtrnáct set lidí. A takovýhle domy jsou v každém větším
městě, takže asi takhle to pojmeme. Ale to se teprve teď plánuje. Co se
týče klubů, to možná pojedeme na podzim. Docela se nám po tom stýská.
Říkali jsme si, že v létě pojedeme fesťáky a na podzim nějaký
malý kluby.
Díky Drobné paralele jsem pochopil, že někdy míň
je víc
Jaká písnička se podle vás vybaví lidem, když se řeknou
Chinaski?
Tabáček, Klára, 1970, 1. Signální. Asi tyhle čtyři. Tabáček je asi
největší. Když se mě jednou ptali, bez jaký písničky si neumím
představit koncert, tak bez Tabáčku umím. Kláru taky nehrajeme. Ale
1. Signální hrajeme vždycky. Je to pro mě asi taková
stěžejní píseň.
Která písnička vznikla nejrychleji?
Jsou písně, který vznikají dlouho, a máme od nich třeba deset verzí a
furt to není ono. A pak jsou písně, který jak někdo donese, tak se to
natočí. A je hotovo. V tomhle smyslu asi nejmíň práce bylo na písni
Vakuum. To vlastně Franta donesl (František Táborský, pozn. red.) s takovou
anglickou hatmatilkou. My jsme s Pavlem napsali text. A jak jí dones tak se
ta píseň nahrála a neměnila se tam ani nota. S některýma písničkama se
s prominutím serete čtvrt roku a furt to není ono. A některý tak jako
klapnou a nějak samo to vyleze a všichni už jenom řeknou, proboha už na to
nešahejte. Vrchlabí na tom bylo podobně. Tam tu muziku vymyslel pianista
Karel Heřman a zahrál nám to a bylo to ono.
A třeba Drobná paralela vznikla jak?
S ní bylo víc práce. Muziku donesl Franta, já jsem na to napsal slova.
Písničku jsme natočili, hodně jsme to zahltili nástrojema, bylo to takový
temný. Pak producent Michal Pekárek říkal, hele kluci, co kdybych všechny
ty nástroje vypnul a nechal tam jenom tvůj zpěv, jednu kytaru a zavolám
Maláskovi, ať tam zahraje piano. A je to vlastně nejlepší. Je to takovej
syndrom kapel, že všichni chtějí furt hrát. V kapele je šest lidí a
všichni chtějí každou chvíli hrát. Pak jsem časem pochopil, že to
umění je v tom vědět, kdy má kdo co hrát. Někdy je dobrý, aby tam
někdo vůbec nehrál, a když, tak aby tam zahrál jenom v tom místě, kde to
má bejt. U Drobný paralely jsem pochopil, že míň je někdy víc.
Máte ještě nějaký hudební sen?
Jeden sen je, že bych chtěl, aby takhle kapela, až jednou skončí,
nekončila s ostudou. Že jsme museli skončit, protože už na nás nikdo
nechodil nebo nechodil, protože to bylo trapný. To bych si přál. Pak bych
chtěl, abychom to ještě pár let vydrželi. Ještě cítím, že nejsme
úplně unavený a vyždímaný. Furt máme nápad a to samotný živý hraní
nás hrozně baví. Pokud mám říct svůj privátní sen, tak já bych si
chtěl jednou v životě zahrát a zazpívat se skupinou Buty. Jsou to moji
miláčkové, těm sežeru úplně všechno.
Foto: archiv skupiny Chinaski
ČTĚTE DÁLE:
